Kmen Surma (Suri)
Údolí Omo - 2010
Stejně jako Mursi, se kterými jsou blízce příbuzní jazykem i kulturou, jsou Surma známí velkými talířky, které jejich ženy nosí ve spodním rtu, složitým dekorativním jizvením, a také tím, že se muži malují po celém těle bílou hlinkou.
Mladé dívky si v určitém věku proříznou spodní ret, do kterého si zasunou dřevěný „špunt”. Ten pak postupně mění za větší, až je ret dostatečně vytažený a může se do něj vložit hliněný (někdy i dřevěný) talířek. Aby talířek pěkně seděl, musí si k tomu taky vyrazit 2-3 spodní zuby. Některé ženy nakonec nosí až 30 cm velké talířky!
Nikdo už přesně neví, kdy a proč tato tradice vznikla, teorií je několik. Dnes je to ale důležitá součást prestiže a krásy, proto se většina dívek pro nošení talířku rozhoduje, i když to není povinné. Surmové za své manželky jejich rodinám platí (tradičním platidlem jsou krávy a Kalašnikovy), a ty s největšími talířky jsou prý nejdražší. A tak žádnou nemám.....
Lidi se mě často ptají, jestli ženy ty talířky nosí pořád a jak s nimi jedí. Nenosí je pořád, naopak, pravidelně si je nasazují jen když podávají mužům jídlo, ale taky na všechny slavnostní příležitosti. Jedí tedy bez něj, ale zato jim vytáhnutý ret visí někdy až pod bradu.
Jako u ostatních kmenů v Údolí Omo je hlavní činností mužů starat se o drahocenná stáda krav. Chrání je proti zlodějům ze sousedních kmenů se zbraní v ruce (v dnešní době funkční, ostře nabitý samopal AK-47, Kalašnikov). Tradičně chodí zcela nazí, ale poslední dobou začalo být „módní” nosit barevné široké pruhy látky často uvázané zešikma přes rameno nebo omotané kolem těla. Často jsme viděli, že nemusí nutně zakrývat přirození, ale zato jsou velice praktické jako přikrývka proti nočnímu chladu. Pod hlavu, i na sezení, používají muži v oblasti Oma (tedy i Surmové) malou dřevěnou stoličku, kterou nosí vždy a všude s sebou. Její tvar a dekorace se u jednotlivých kmenů liší.
Mladí bojovníci často tráví dlouhé týdny i měsíce na vzdálených pastvinách. Během této doby jí většinou pouze mléko a krev, kterou získávají tak, že prostřelí krční žílu krávy krátkým šípem. Taky si navzájem malují celé nahé tělo bílou hlinkou. Jsou opravdu krásní, ale hlavním účelem malování prý je vypadat hrozivě a budit respekt. Stejně se zdobí i při kmenových slavnostech, jako jsou například dobře známé zápasy Donga - velice prestižní záležitost, při které muži prokazují svoji zdatnost v boji s dlouhými holemi.
V mnoha Surmských vesnicích jsme si všimli, že si některé děti pomalovaly obličeje bílou hlinkou. Bylo nám vysvětleno, že to tradičně dělají děti náčelníka klanu, aby se odlišily, když je ve vesnici návštěva.
Surmové žijí na západ od řeky Omo, která tvoří hranici mezi jejich územím a kmenem Mursi. Na jihu pak sousedí s kmenem Nyangatom, odvěkými nepřáteli. Teprve velice nedávno, zdá se, oba kmeny uzavřely příměří. A tak jsme mohli pozorovat, jak se karavany Nyangatomů s oslíky vydávají na trhy do Kibishe, správního centra Surmů.
Kibish je dnes už malé městečko, ve kterém se zabydluje etiopská provinční vláda s vojenskou posádkou snažící se získat větší kontrolu nad územím kmene. Odjakživa volní a neohrožení Surmové se ale neradi nechávají kontrolovat, a už vůbec ne něčím pro ně tak abstraktním jako je vláda.
Velkým problémem je však alkohol. Ať už podomácku vyrobený ve vesnicích, nebo dovezený odjinud. V Kibishi jsme viděli spoustu Surmů opilých, což je dělá opravdu velmi nebezpečnými. Přestřelky jsou běžné. Ne že by po sobě opilí Surmové vyloženě cíleně stříleli (i když někdy asi taky), ale často jen tak vypálí naslepo, a protože jsou všude kolem lidé, tak se bohužel někdy i trefí.
Během naší poslední noci v Kibishi jsme slyšeli z města výstřely. Ráno jsme se dozvěděli, že opilý Surma jen tak vypálil pár ran mezi domy. Střely prošly tenkou zdí, jedna zabila ženu uvnitř a druhá zranila bratra našeho průvodce, kterého jsme s průstřelem ramene vezli do 8 hodin vzdálené nemocnice. První část cesty nás svezl místní misionář, ale pak jsme museli po velice špatné nezpevněné cestě starým autobusem bez pérování. Zraněný bratr, bledý ze ztráty krve, to celé nesl velice statečně.
Později jsme se ještě dozvěděli, že před několika lety mu při podobné události zastřelili manželku a jemu samotnému vystřelili oko!
Surma - expedice 2011
K Surmům (a také k Nyangatomům) jsme se vrátili v červenci 2011. Záměrně jsme zvolili tento měsíc, protože je období dešťů, a tedy sezóna pro slavné zápasy Surmů zvané Donga. Opět jsme se vydali s naším skvělým kamarádem - tlumočníkem daleko do teritoria Surmů.
Jenže za poslední rok se toho u Surmů - a zřejmě i jinde v údolí Omo - hodně změnilo. Bohužel jsme si tentokrát nemohli nevšimnout obrovského tlaku, který teď etiopská vláda vyvíjí na Surmy (ale i na ostatní kmeny) ve snaze potlačit jejich kulturu. Hlavním důvodem je zájem o území Surmů, které by se teď s novými zavlažovacími technologiemi a západními investicemi dalo nově komerčně využít. Území, o které až donedávna nikdo nestál. A Surmové, spolu s ostatními kmeny, stojí „pokroku” v cestě. Pokroku, který nenechává prostor pro kulturu a svébytnost kmenů. Nazí a samopaly ozbrojení domorodci se totiž jen těžko dají ovládat...
Dozvěděli jsme se, že před šesti měsíci byly etiopskou vládou zakázané zápasy Donga, stejně jako ozdobné jizvení, anebo dokonce i talířky!
I přesto všechno jsme se vydali hledat zápasy Donga, o kterých jsme se doslechli, že se budou konat navzdory zákazu. Jenže se objevil velký problém; a to zjistit, kdy a kde Donga bude, protože domorodci měli strach nám přesné místo a den prozradit. Snad prý, abychom je nenahlásili...
Nakonec se k nám ale přece jenom informace dostala a my se tam vydali. I na místě však nic nebylo ještě jisté, skoro to vypadalo, jako by ani sami nevěděli... Tak jsme to vzdali a vydali se hledat jinam. Cestou jsme však potkali tančící a zpívající skupinu Surmů vyzbrojenou holemi. Jasná známka, že Donga bude. Šli jsme tedy za nimi. Nejdříve zamířili k potoku, kde se pomalovali hlinkami po celém těle, a pak jsme je sledovali až na tradiční místo, kde se Donga koná snad už stovky let.
Brzy se tam sešlo několik set lidí z asi pěti vesnic a my museli s náčelníky vyjednávat o ceně za povolení fotit. To bylo samo o sobě docela napínavé. Než jsme se dohodli, strhlo se mezi Surmy několik hádek a dokonce to vypadalo, že po sobě budou i střílet. Byli jsme varováni, že střelba do vzduchu je normální a běžná, ale jakmile Surmové lehnou na zem, je zle a máme si okamžitě lehnout taky. Do začátku zápasu se to stalo asi třikrát, naštěstí bez následné střelby...
Když ale začala vlastní Donga, všechny rozepře byly rázem zapomenuty a já skoro dvě hodiny fotil jednu z nejúžasnějších událostí mého života.
Pak najednou z ničeho nic všichni lehli na zem, vypadalo to na přestřelku. Během minuty byli všchni opět na nohou a utíkali do buše. Vzápětí dorazila armáda, a protože všichni byli schovaní se samopaly připravenými ke střelbě, armáda zatkla pouze nás a odvezla nás do Kibiše.
Tam nás na stanici podrobili výslechu, chtěli vidět fotky (když zjistili, že fotím na film, chtěli mi zabavit filmy, ale nakonec to nechali být), a snažili se nám podstrčit, že jsme si celou Dongu sami domluvili a zaplatili (několik set lidí!!!). My tvrdili, že jsme šli náhodou kolem zrovna, když byla Donga (to hlavně kvůli našemu místnímu průvodci, aby s nimi neměl ještě další problémy).
Nakonec jsme dostali důkladné školení o dobré a špatné kultuře....
