Zpověď dobrodruha

Jmenuju se Jirka a pocházím z malebné vesničky Trojanovice u Frenštátu pod Radhoštěm v Beskydech, to vše na Moravě. Jsem cestovatel - dobrodruh, fotograf a taky trochu amatérský přírodovědec. Kromě přírody a přírodních národů je mým velkým zájmem také focení památek zanechaných dávnými civilizacemi.

Focení na Angkor Wat

Od malička miluju přírodu a už jako sedmiletý kluk jsem nedokázal pochopit, proč lidé tu krásu kolem sebe tolik ničí. Nedávalo mi smysl, že si do vzduchu, který všichni dýcháme, vypouštíme jedovaté zplodiny z aut a fabrik.

Sotva jsem se naučil číst, začal jsem se píďit po znalostech o tropických deštných pralesích, zvířatech a lidech v nich žijících. Snil jsem o výpravách do exotických krajů. K tomu se velice brzy přidal zájem o studium entomologie, který mi zůstal dodnes.

 

V hluboké totalitě se moje sny nezdály moc proveditelné a navíc mi bylo teprve čtrnáct. Zanedlouho se sice železná opona zvedla, ale pořád to s mými plány nevypadalo o moc nadějněji. Dodnes mám v živé paměti, jak mi jednou na střední škole (v hodině matematiky) náhle došlo, že mi vlastně nic nebrání, abych se vypravil za svými sny do deštných pralesů. A že když se hodně chce, tak nakonec všechno jde. A tak jsem začal spřádat první plány. Největší podpory se mi v té době dostalo od rodičů. Řekli mi: „Když pro to začneš něco dělat, tak ti pomůžeme.” Tak se i stalo. Umožnili mi pracovat v jejich firmě a za necelý rok tvrdé práce jsem měl vyděláno dost peněz na letenku do Singapore a něco málo navíc. A tak jsem v roce 1995 odletěl na můj první dobrodružný rok do Asie.

Orang-utan na Sumatře

Orang-utan na Sumatře
Bohorok research centre

Projel jsem ze Sumatry po Thajsko a taky Bangladéš, Indii a prochodil Nepál - to vše se čtyřmi dolary na den. Dnes mi to přijde jako šílenost, ale upřímně řečeno, byl to asi nejlepší a nejprožitější rok mého života. Stopování indických náklaďáků, spaní po nádražích a opuštěných budovách v místech jako Jakarta nebo Bangkok, kempování hluboko v pralese, anebo na tenkrát ještě nádherých, neposkvrněných plážích jižního Thajska... to vše mě naučilo hodně nejen o sobě, ale především o jiných lidech a jejich kulturách. Často jsem potkával úžasné lidi, někdy zrovna když jsem to nejméně čekal. Ale hlavně se mi splnil můj veliký klukovský sen: rovníkové deštné pralesy Sumatry a Malajsie. Domů jsem dorazil těsně před vánocemi stopem z Frankfurtu, se třemi dolary v kapse, ale cítil jsem se neuvěřitelně bohatý.

Jenže kromě splněného snu, spousty neuvěřitelných a krásných zážitků a poznání jsem taky viděl obrovskou devastaci přírody. Z pralesů už toho moc nezbylo, z řek jsou špinavé stoky, moře plné oleje a odpadků. A k tomu všude obrovské množství lidí. To jen posílilo mou touhu po zbytek života se snažit chránit přírodu a zvířata.

Následoval rok a půl na civilce a pak několik let, kdy jsme - s mou tehdejší přítelkyní - vydělávali peníze pouličním hraním v Německu nebo prací v Anglii a v zimě se toulali po světě. Mým hlavním plánem ale už dlouho bylo projet z Evropy až na Tasmánii po zemi (samozřejmě lodí tam, kde to po zemi opravdu nejde...). Chtěl jsem po cestě poznat všechny ty úžasné kultury, vidět jak se mění směrem na východ a taky zažít přechody přírodních ekosystémů v celé jejich rozmanitosti a kráse. Po roce práce v USA jsem se mohl na tuhle velkou cestu konečně vypravit. Trvala nakonec přes dva roky a byla to moje nejdelší cesta, a taky další splněný sen. [Praha - Tasmánie po zemi]

V půlce cesty, v jižní Indii o vánocích 2003, jsem potkal mou (teď už bohužel bývalou) přítelkyni Martinu. Od té doby, až po naši poslední společnou expedici k Yali (Papua, říjen 2012), jsme jezdili všude spolu a vždycky mi byla skvělou oporou. Jsem jí za to moc vděčný.

Dani, Baliem Festival

Konečně jsem cítil, že jsem dostatečně vyzrál a nasbíral dost cestovatelských zkušeností, abych se mohl konečně vydat k přírodním národům do odlehlých pralesů západní Papuy, nebo Afriky. Právě od nich se lze ještě i dnes něco naučit o prapodstatě lidství. Taky jsem chtěl jako fotograf zaznamenat poslední zbytky lidí žijících v těsném sepjetí s přírodou, dřív, než úplně zmizí.

Hned po první expedici k papuánským kmenům se z mého velkého zájmu vyvinula celoživotní vášeň, a proto už mnoho let opakovaně jezdím na expedice k domorodým lidem na Novou Guineu a do Afriky. Nechci si hrát na antropologa, jsem dobrodruh a fotograf. Vždycky se ale snažím co nejvíc naučit a získat co nejúplnější představu.

Když zrovna nejsem v pralese s nějakými úžasnými lidmi, tak jenom proto, že někde tvrdě pracuju, abych se za nimi mohl co nejdříve zase vydat.

Bohužel vše se závratnou rychlostí mění. I v odlehlých koutech Papuy vyrůstají indonéská města na územích domorodých kmenů, kterých se nikdo na nic neptá. Pralesy se kácí rychlostí, kterou si ani nelze představit. Nahrazují je domy, cesty a plantáže. Každý rok musíme jezdit pořád dál a hlouběji, tak rychle všechno mizí. Za pár let už nezbude nic.

Je mi z toho smutno a někdy mě přepadá pocit bezmocnosti. Přesto se chci zbytek života snažit aspoň trochu pomoct chránit jak přírodu, tak práva domorodých lidí žít si po svém.....

Trosečník




Zpět na Hlavní stránku


English version


Z mých archívů


 


Neuvěřitelné ale pravdivé


 


Poděkování

Rád bych tady poděkoval všem, kdo mě kdy podpořili, především mamince a Petrovi, za skvělý začátek. A potom taky všem dobrým lidem, těm co jsem už potkal, ale i těm které zatím ne.