Kmen Kayan - severní Thajsko

Výpravu do severního Thajska k „dlouhokrkým” Kayan jsem plánoval už dávno, ale dlouho mi to nějak nevycházelo. Nejsou sice přírodním národem v pravém slova smyslu, nicméně představují fascinující a unikátní, rychle mizející kulturu.

Ženy Kayan u řeky

Kayan pocházejí původně z Barmy (dnešní Myanmar), ze státu Karen, odkud ale většina z nich uprchla před válečným konfliktem a režimem utlačujícím jejich lidská práva. Barmští Shan jim říkají Padaung. Jen malá část Kayan, respektive jejich ženy a dívky, nosí na krku mosazné kruhy (ve skutečnosti je to jedna dlouhá spirála), které stlačením ramen způsobí, že krk vypadá delší, což jim vyneslo nepěknou přezdívku „dlouhé krky”. V Thajsku se stali turistickou atrakcí a jsou opředení spoustou mýtů a polopravd. Mezi turisty se dokonce vedou na internetu vášnivé diskuze, mimo jiné o tom, jestli jsou návštěvy Kayan vesnic nehumánní, anebo ne.

Ke Kayan se dá dostat relativně snadno, žijí na severu Thajska ve třech vesnicích, které jsou přístupné turistům, dokonce se do nich vybírá i vstupné. Ve vesnicích většinou žijí jen rodiny, které mají mezi sebou „dlouhokrkou” ženu, zbytek žije v uprchlických táborech, kam přístup není. Normálně ve městě ženy s kruhy nepotkáte.

Kayan

Navštívit vesnice se dá obvykle jen prostřednictvím organizovaného výletu. Jinak to jde sice taky, ale ne jednoduše - cestovky vám samozřejmě neřeknou, že to jde i bez nich, a vůbec není snadné zjistit jak a kudy se do vesnice jede. Navíc se nedomluvíte. Na organizovaný výlet tohoto druhu bych nikdy nejel, to bych radši Kayan nenavštívil, než mít s sebou deset turistů, kteří si ty lidi opravdu fotí, jako by to byla zvířata - jak jsme později měli možnost vidět.

Proto jsem se zameřil na pokus najít anglicky mluvícího Kayan, který by zprostředkoval komunikaci a pomohl mi něco se o této nádherné kultuře naučit. Nebylo to lehké, a ani jsem nevěděl, jestli někdo takový vůbec existuje. Něco málo jsem našel na internetu: rozhovor s anglicky mluvící Kayankou. To ale nikam nevedlo, navíc jsem se později ve vesnici dozvěděl, že uz se jí, spolu s dalšími, povedlo emigrovat do USA.

Trvalo mi to skoro týden, ale nakonec jsem uspěl. Žena kmene Kayan, která pracuje pro organizaci pomáhající uprchlíkům v táborech nás předala svému bratrovi, který taky umí slušně anglicky, a rád souhlasil, že nás vezme do vesnic.

V dešti

Na pronajaté motorce jsme se nejprve vypravili do Kayan Tayar u Nai Soi. Protože i náš nový kamarád Ywen byl v této vesnici jenom na návštěvě, museli jsme zaplatit vstupné jako jiní turisté. Na rozdíl od nich jsme ale přijeli velmi brzo ráno, abychom měli možnost zachytit kousek opravdového života ve vesnici. Hned po příjezdu nám však s úsměvem „hlásili”, že několik „dlouhokrkých” žen už odešlo do džungle, pracovat na políčkách. To byla skvělá příležitost, nejen se něco dozvědět, ale i vyfotit, a tak jsme se rychle vydali za nimi.....

Po návratu do hezkého a příjemného provinčního města Mae Hong Son jsme nakoupili zásoby, a vydali se do Huay Pu Keng, vesnice našeho překladatele. Obvykle se do ní jezdí jen po řece motorovou kánoí, existuje ale i nově opravená
cesta - o té však ví jen domorodci.

Strávili jsme u těchto milých a krásných lidí několik velice příjemných dní; zažili jsme sklizeň rýže a čili papriček, které milují. Taky jsme viděli, jak je náročné všechny ty ozdoby, na které jsou ženy tak pyšné, udržovat čisté a pěkné. Ale hlavně jsme se dozvěděli, co je pravda a co jsou mýty; a snad také získali nové přátele.

Nebudu tady zdlouhavě popisovat veškeré aspekty Kayan kultury, bylo o tom napsáno již mnoho. Mnnohem zajímavější mi přijde poukázat na některé nesmysly a polopravdy, které se o nich tradují:


1) Když si žena Kayan sundá mosaznou spirálu, krk neudrží hlavu, a ona se udusí. 

  - Naprostý nesmysl! Spirála hlavu nepodpírá, pouze stlačuje ramena, a tak opticky
    způsobuje, že krk vypadá delší. Většina žen si už kruhy sundala a žijí vesele dál. 
    Některým se taky podařilo dostat uprchlický status a emigrovaly. A v zahraničí kruhy 
    jistě nenosí. Navíc, Kayanku která si kruhy sundala nepoznáte, vypadá úplně normálně.


2) Legračně, v Thajsku se mezi turisty občas traduje i opačný mýtus, a to že si ženy ve vesnicích spirály vždy ráno nasadí, a večer, až turisti odjedou, pak zase sundají. - Nasazení spirály trvá několik hodin, a většinou to umí jen jedna, speciálně školená žena ve vesnici.

3) Často jsem četl jsem a slyšel názory (dokonce i od Australana, který v oblasti žije už 30 let, ale u Kayan samotných se nikdy podívat nebyl, prý ze zásady), že je to hrozné, jak jsou ženy nuceny se od dětství „deformovat”. A že nemohou kvůli kruhům nic dělat a holčičky si vůbec nemůžou ani hrát. - Taky úplný nesmysl. Dívenkám, ani dospělým ženám kruhy nijak nevadí a taky jim nebrání v normálním pohybu. Děti pobíhají a hrají si, ženy pracují na poli, starají se o domácnost, anebo vyrábějí suvenýry na prodej turistům. Navíc je nikdo nenutí, spirály nosí dobrovolně a rády, protože, jak nám samy řekly, dlouhý krk je dělá krásnými. Mně spíš připadá divné, že se u nás nikdo nepohoršuje nad nesmyslným nošením vysokých podpatků (taky deformují nohy), a co pak teprve tělesná deformace způsobená pivními břichy.....?

4) V Barmě (Myanmaru) ještě spousta žen kruhy nosí. - V Barmě jsem sice byl, ale do státu Karen jsem se nedostal, protože celá tato oblast byla a je uzavřená. Takže to nemůžu vědět jistě, ale podle veškerých mi dostupných zpráv (včetně toho, co říkali samotní Kayan) v Barmě už kruhy nikdo nenosí.

5) Na internetových cestovatelských a turistických fórech se často vášnivě diskutuje nad tím, jestli je správné k „dlouhokrkým” Kayan v Thajsku jezdit. Převládá názor, že je to odporné lidské zoo, které by se nemělo podporovat. - Pro Kayan jsou turisté jedním z mála zdrojů příjmu, a jsou už na na ně zvyklí. Další věc pak je, jak se k nim turisti chovají. Bez pozdravu, bez zeptání, bez usměvu si tyto milé lidi fotí, často z bezprostřední blízkosti. A to jen proto, aby se mohli doma pochlubit u jakých „primitivů” byli. O kulturu zájem nemají, a taky se o ni nic nedoví (asi to nebylo zahrnuto v ceně zájezdu). To jim ale nebrání později hlásat zmiňované nesmysly. Lidské zoo z vesnic dělají neomalení a bezohlední turisté, kteří se ke Kayan chovají jako ke zvířatům nebo „primitivům”. Pokud se ale člověk přijde podívat na návštěvu k lidem s nezvyklou a unikátní kulturou; přistupuje k nim s opravdovým zájmem, pokorou a respektem, jistě bude u kayan vždy vítán.....

6) Thajci nad nimi mají kontrolu a zneužívají je. - Je bohužel pravda, že přístup do vesnic kontrolují Thajci, kterým jde především o vlastní zisk. Zároveň ale vyplácejí ženám, které nosí kruhy, pravidelný plat a tak jim to prý zase až tak moc nevadí. Námitka, že jde o „umělé” vesnice postavené pouze pro turisty, je pravdivá jenom částečně. Kayan v nich normálně žijí, s pomocí mezinárodních organizací v nich fungují školy a od jejich původních vesnic v Barmě se liší snad jenom tím, že před každým domem je stánek se suvenýry... Situace Kayan v Thajsku by se jistě výrazně zlepšila, kdyby mohli získat legální povolení k trvalému pobytu (vždyť mnoho z nich žije v Thajsku už mnoho let). Mohli by pak získat práci, vlastnit půdu a sami více kontrolovat svůj život.

7) Kayan jsou často drženi jako polozajatci v Thajsku i v Barmě (na Inle Lake a jinde), vystavování za peníze pro turisty. - To je bohužel pravda, o Inle Lake to vím od jiných, jinde v Barmě jsem se s tím setkal osobně (samozřejmě jsem jakékoliv focení odmítnul).

8) Skoro to vypadá, že celou kulturu „dlouhých krků” dnes už drží při životě jen turisti. - Přesně tak. Je to velmi smutné.


Fotogalerie Kayan


English version


Z mých archívů


 


Neuvěřitelné ale pravdivé


 


Poděkování

Chtěl bych tady poděkovat našemu kamarádovi Ywenovi že nás vzal ke svým lidem a skvěle tlumočil. Hodně jsme se toho díky němu naučili.