Často se mě ptaji...

1) Kde na všechny ty cesty bereš? Sponzoruje tě universita nebo National Geographic?: - Nic takového, nesponzoruje mě nikdo a nic. Na všechny cesty si vydělávám tvrdou prací, posledních několik let v Anglii, předtím i v Americe, Austrálii a Německu. Dělal jsem už snad úplně všechno, od pouličního hraní, přes práci v banánové plantáži, restaurace a kavárny, rozvoz a montáž nábytku, až po pečovatele o ochrnutého člověka na invalidnín vozíčku. Často pracuji 80 - 90 hodin týdně, skoro žádné volné dny nebo víkendy, a většinou nic neutrácím. V průměru mi to poslední dobou vychází tak rok práce na dva až tři roky na cestách.
2) Jak se tam všude domlouváš?: - Mluvím anglicky, domluvím se indonésky, pár slov španělsky. Kromě toho umím ještě tak po osmi slovech z dalších asi 15 jazyků, byli byste překvapeni, co všechno se dá domluvit jen s osmi slovy, rukama, a čmáráním prstem do prachu... V praxi se ale vždy snažím najít někoho, s kým se domluvím a současně umí i místní jazyk. Například na Papui nemluví anglicky skoro nikdo, a tak je třeba umět trochu indonésky. Pak taková výprava třeba ke Korowajům vypadá tak, že máme někoho z hor (Dani nebo Lani), kteří už umí indonésky. Potom u Korowajů sháníme nosiče, a když máme štěstí tak i ti už taky trochu mluví indonésky. Takže nakonec se my pak bavíme naší lámanou indonéštinou s našimi nosiči, ti se s Korowaji domlouvají úplně jinak polámanou a zkomolenou indonéštinou navíc ještě smíchanou s různými papuánskými výrazy z několika různých jazyků...; - Asi celkově nejtěžší na komunikaci byla Čína. Tam nefungovaly ani posunky a lidé mi nerozuměli dokonce ani jména měst. V takových případech si většinou nechám někým v hotelu, kdo umí anglicky, napsat pár frázi čínsky, a ty pak jen ukazuju, v naději, že dotyčný umí číst, a mluví stejným dialektem...
3) Čím fotíš, co máš za foťák?: - I v dnešní digitální době jsem až do roku 2017 fotil stále jen na film, většinou na diapozitivy. Důvodů bylo několik: mám rád film a když se pak podívám na diapozitiv lupou, a srovnám to s kvalitním skenem diapozitivu, který pak vidím na obrazovce, vůbec se to nedá srovnat. Mimo to často trávím v džunglích někdy i několik měsíců najednou, a tak nebylo kde dobíjet baterky a vyprazdňovat karty. Navíc, digitální foťák, který je plný elektroniky, moc dlouho nevydrží ve vlhku pralesa Nové Guiney nebo vedru a prachu Afriky. Dalším dost zásadním faktorem je dokumentární, dokladová hodnota filmu. Digitální fotky nemají téměř žádnou, jsou zcela zmanipulovatelné, zatímco diapozitivy ne. Všechny expedice na stránkách byly do roku 2017 foceny Nikonem, F100, který mě nikdy nezklamal. Objektivy jsem používal Nikkory a Sigmy EX. Od roku 2017 fotím Nikonem D750, protože filmy, zejména kvalitní diapozitivy, přestaly být snadno dostupné.; - Všechny fotografie na těchto stránkách jsem skenoval z filmu. Skeny jsem pak upravoval jen minimálně, a to jen proto, abych se co nejvíce přiblížil originálním diapozitivům. Digitalizace je však dlouhý, časové náročný proces, a tak budu galerie postupně doplňovat.
4) Říkáš turisti..... ale ty jsi přeci taky turista, ne?: - Ne tak docela. Většina turistů chce bydlet v hotelu s teplou vodou a elektřinou a pak si odpoledne zajet - autem - vyfotit nějaký „primitivní” kmen. A večer už zase popíjet pivo (jak a proč se tam to pivo dostane už neřeší). Naštěstí to takhle většinou nejde, ale někdy bohužel ano. My šli třeba ke Korowajům měsíc a půl pěšky a povedlo se nám to až na třetí pokus. My se tam jdeme od těch lidí naučit o jejich kultuře, životě a taky změnách které se jim teď všem dějí. Zajímavé taky je - aspoň pro mne - že turisti poslední dobou nikdy nepotřebují žádné informace, a už vůbec ne poradit. Oni už to vždycky všechno ví, protože o tom viděli pořad v televizi (já si srandu nedělám...), anebo přinejmenším znají někoho, kdo „už tam taky byl”..... A to mluvím o lidech, kteří se chystají k Mursi, anebo do papuánských hor!
5) Je to ale správné, že k těm přírodním lidem jezdíš? Taky je určitě nějak ovlivňuješ, ne?: - To je těžká otázka. Já jsem přesvědčen, že hodně záleží na přístupu a respektu. A taky na tom jak dobrého tlumočníka si seženete. A potom je opravdu velký rozdíl vyskákat někde z auta (jako třeba u Mursi), anebo tam po týdnech plahočení se dorazit po svých... Taky jim většinou nic nerozdávám, ale podle místních zvyků se dělím o jídlo, nejdříve já s nimi o moje, a pak oni se mnou. Tam kde už znají peníze většinou platím za povolení přespat a fotit; je dobré se za přátelské přijetí nějak odvděčit, aby z mé návštěvy taky něco měli. Ale jistě, nějaký vliv to asi má, i když se neustále snažím, aby byl co nejmenší, a když už, tak pozitivní. Více k tomu je taky v úvodu k mému článku Korowai.
6) V kolika zemích jsi už byl?: - Bylo jich dost - přesně to nepočítám, ale něco kolem 60. Z toho v některých jsem strávil i více než rok (Indonésie, Indie, Austrálie, Německo, USA, Anglie), jinde to bylo jen pár týdnů nebo měsíců.
7) Kde se ti líbilo nejvíc, a kde nejméně? Kde jsou nejlepší lidé? A nejhorší?: - Na to není jednoduchá ani jednoznačná odpověd. Ale když zapátrám v paměti a pocitech, tak nejlépe mi bylo na Šalamounových ostrovech, v Nepálu, Malajsii, Sri Lance, Barmě, Turecku, Německu, Austrálii..., byl by to dlouhý seznam. A právě tam jsem taky často potkával ty nejlepší lidi mého života. Tak třeba na Šalamounech když nemáte kde hlavu složit, většinou stačí chvilku postávat kolem, a často vás někdo během pár minut pozve k sobě domů... Tohle pravidlo ale neplatí v blízkosti turistických center, tam si můžete postávat, jak dlouho chcete.; - Asi nejhůř mi bylo v Etiopii. Tam si cizinec nemůže koupit ani housku, aniž by ho neokradli. Lidé často nejsou příliš přátelští a na venkově není neobvyklé, že po vás děcka hážou kameny. Tím ale nechci říct, že v Etiopii nejsou dobří lidi, naopak, získal jsem tam několik opravdových přátel. Taky je tam docela bezpečno, násilné přepadení je téměř neznámým pojmem.; - Nejsmutnějším místem na světě je pro mě Wamena v údolí Baliem na západní Papui; indonéské město postavené uprostřed území kmene Dani, který se v průběhu několika málo let ocitl z doby kamenné přímo ve 21.století (ale indonéského stylu). Je vyloženě depresivní vidět jak posledních pár tradičně (ne)oděných Dani, kdysi hrdých bojovníků, smutně kouká na všechny ty motorky, řvoucí reproduktory a hromady odpadků.
O nic z toho přitom nestáli a jsou proti tomu úplně bezbranní - se svými luky a šípy nezmůžou proti moderní armádě vůbec nic.
8) Kde bylo nejnebezpečněji?: - Byl jsem v zemích ve válečném stavu (Kašmír, východní Srí Lanka), ale nejméně bezpečně jsem se cítil v Anglii.
9) Je něco, co vyloženě nesnášíš?: - Hloupé, zlé, arogantní a chamtivé lidi.; - Pak taky „rozvoj”, který téměř vždy znamená zničenou přírodu, a vykořeněné domorodce bez kulturní identity, žijící někde na okraji společnosti v bídě.; - A ještě, abych nezapomněl, opravdu mě štve zbytečné a nesmyslné nahrazování krásných českých výrazů anglickými v tisku a dnes dokonce už i v knihách.