Kmen San (Křováci)
Domovem afrických Křováků - dnes oficiálně nazývaných San - je poušť Kalahari a přilehlé oblasti Namibie a Botswany. Jsou jistě každému dobře známí díky populárnímu filmu „Bohové musejí být šílení”.
Předci dnešních San žili po celé jižní části Afriky pravděpodobně již před 100 tisíci lety. Dokládají to pozoruhodné skalní malby. Do moderní doby zůstali Křováci lovci a sběrači, navzdory tomu, že byli černými a později i bílými farmáři zatlačováni do nehostinných, nejméně úrodných oblastí, až skončili v centrální Kalahari. Pověstná je jejich znalost přírody, lovecké a stopařské dovednosti a umění opatřit si vše, co k životu potřebují z extrémně nehostinného prostředí.
V posledních desetiletích bohužel Křováci ztratili i poslední zbytky svého území a byli donuceni usadit se v uměle vybudovaných vesnicích. I když by se to na první pohled mohlo zdát jako změna k lepšímu, pohodlnějšímu životu, oni sami to tak většinou nevidí. Milují svou svobodu a svůj tradiční způsob života. Mnoho z nich propadá depresím a alkoholu. (O nedávném soudním sporu San s botswanskou vládou, která je násilně vystěhovala z jejich země na území přírodní rezervace Centrální Kalahari, si můžete přečíst například na stránkách organizace bojující za práva domorodých národů Survival International www.survivalinternational.org/news/6925.)
Se San jsme se setkali tak trochu nečekaně už ve střední Namibii. Hledali jsme vlastně prastaré skalní malby, které na mnoha místech jižní Afriky zanechali jejich prapředci před mnoha tisíci lety. Přitom jsme narazili na ukazatel „The San - Living Museum”
(San - Živé muzeum). Zpočátku nás takový název málem odradil, ale dozvěděli jsme se, že jde o projekt snažící se prostřednictvím turismu pomoct namibijským San alespoň částečně si zachovat svůj tradiční způsob života a jedinečné přírodní znalosti.
Křováci tradičně žijí v malých rodinných klanech. Rodina, kterou jsme navštívili přišla ze severovýchodní Namibie (tzv. Bushmanland) a našla nový domov na rozhlehlé farmě, kde můžou žít podobně jako kdysi v Kalahari, s jednou vyjímkou - namibijské zákony jim neumožňují lovit, proto dostávají maso od farmáře výměnou za část zisku z turismu. Ve všem ostatním se snaží být soběstační.
Strávili jsme s nimi celé odpoledne. Nejprve jsme se připojili ke skupince mužů na výpravě do buše. Předvedli nám jak hledají jedlé kořeny, líčí ptačí pasti, anebo rozdělávají oheň třením klacíků. Jeden z nich (nechal si říkat Tom...) uměl docela dobře anglicky a ujal se role průvodce. Na naše dotazy odpovídal skromně, ale velmi upřímně. Například jsme se zeptali, kde se dá najít ten správný klacík k rozdělávání ohně, jestli někde v okolí. Řekl nám, že ne, museli si je dovézt ze svého původního domova v Kalahari.
Když jsme se vrátili, poseděli jsme s celou skupinou a vnímali klidnou podvečerní atmosféru v rodinném klanu. Zapůsobil na nás jejich důstojný klid a uvolněnost. Mluvili spolu tichým hlasem svou pozoruhodnou „klikavou” řečí, často se smáli a muži i ženy si hráli s dětmi. Moje focení je neobtěžovalo, ale řekl bych, že se na něj dívali s pobaveným úsměvem. Jejich život se odehrává teď a tady a snažit se přenést tenhle jedinečný okamžik na kousek filmu přece nedává žádný smysl! Přesto doufám, že se mi kousek toho nádherného magického lidského bytí povedlo zachytit.....
