Kmen Mursi - Údolí Omo
Mursi jsou jedním z nejznámějších kmenů z Údolí Omo v jihozápadní Etiopii. Za tuto popularitu vděčí zejména skutečnosti, že jejich ženy nosí ve spodním rtu velký, hliněný (někdy i dřevěný) talířek, což přitahuje hordy turistů, kteří si je jezdí fotit ve snaze získat z dovolené snímky jaké nikdo jiný nemá. Mursiům samotným se to moc nelíbí; „jezdí si nás sem fotit jako opice do zoo”, říkají, když se jich ptáme.
V reakci na tuto nepříjemnou skutečnost se naučili sehrát turistům divadlo. Ti dorazí z městečka Jinka do nejbližší vesnice, do které je to asi tři hodiny terénním autem. Mursi se pak na tyto „neohrožené” turisty sesypou, a jsou „zlí”. Funguje to perfektně, bojí se jich i průvodci z Addis. Jsou přitom nastrojení v tom „nejlepším” - čím nápadnější a neobvyklejší ozdoby, tím vyšší cena za focení.
Autentičnost jde často stranou (dokonce i v knihách světoznámých fotografů lze najít fotografie Mursi s kravskými rohy na hlavě apod.). Ženy s největšími talířky jsou v centru dění, ale barevnými hlinkami pomalované děti se taky dožadují pozornosti a snaží se něco vyžebrat, anebo rovnou ukrást. Po 15 minutách má většina turistů dost strkání a handrkování se o cenu. Takhle pořízené fotky sice nestojí za nic, ale nějaké mají a tak můžou naskákat zpátky do auta a celí vystrašení s úlevou odjet zpátky do Jinky, kde pak vyprávějí hrůzostrašné historky o tom, jak jsou ti Mursi nebezpeční a zlí.
Součástí neutěšené situace je fakt, že většina turistů zaplatí za návštěvu k Mursiům nemalé pěníze cestovce v Addis Abebě. Z nich ovšem samotní Mursi nedostanou nic. Těch pár birrů (1 birr byl cca 1,40 Kč v roce 2010), které si tak agresivně vymáhají za focení je jejich jediná „odměna”. Průvodci jsou obvykle Etiopani z Addis Abeby, kteří o Mursi sámi nic neví a ani nechtějí vědět, dívají se na ně „z vrchu” jako na primitivy a jejich špatnou pověst jenom podporují.
Pravda však je - jak tomu často bývá - úplně jiná. Území Mursi jsme prošli pěšky a zjistili jsme, že ač jsou jistě velmi divocí a budí respekt (mimo jiné i proto, že téměř každý dospělý muž nosí zcela funkční samopal Kalašnikov), pokud se cestovatel chová s úctou a v souladu s jejich zvyky, jsou docela přátelští a někdy i překvapivě pohostinní. S pomocí našeho místního průvodce jsme vysvětlovali, že jsme se přišli učit o jejich kultuře a životě. Místní lidé tím byli vždy velmi potěšení. Často nám nabídli jídlo - hutnou kaši uvařenou ze sorghumové mouky, která se obvykle jí s mlékem, nebo místní kávu ze slupek kávových zrn. My jim na oplátku donesli jako dárek sůl a žiletky (ženy i muži totiž chodí s hladce oholenou hlavou nebo si na ní vyrábějí různé vzory).
Mursi jsou ale především pastevci. Dobytek, hlavně krávy, jsou jejich nejcenějším majetkem a měřítkem společenského postavení. O stáda krav se starají výhradně muži. Stěhují se s nimi během roku za nejlepšími pastvinami a bedlivě je střeží před zloději (proto ty Kalašnikovy). Ve vrcholícím období sucha se však stává problémem nedostatek vody. Proto musí hloubit stále hlubší a hlubší jámy v zemi, aby se dostali k podzemním zdrojům. K jednomu takovému místu jsme dorazili po celodenním pochodu vyprahlou krajinou.
Na dně asi deset metrů široké jámy byla mělká kaluž bahna a z té se musí napojit dobytek i lidé. Náš Mursi průvodce si naplnil láhev vodou, která měla barvu černé kávy, ale my se raději bez pití plahočili dál (a to i přesto, že máme kvalitní filtr). Měli jsme štěstí a krátce před setměním jsme dorazili do vesnice s čistějším pramenem.
Po týdnu stráveném u Mursi se nám od nich ani moc nechtělo. Velmi rádi například vzpomínáme na to, jak jsme jednou v horkém odpoledni všichni (včetně našich průvodců) zalehli do stínu stromů poblíž Mursi vesnice a usnuli (obyvatelé byli tou dobou někde na poli nebo pastvině). Probudil nás až příchod jedné z místních žen, která nám donesla kaši v pleteném košíku a na hlavě těžký kalabaš plný vody. Samozřejmě si předem zasunula do rtu talířek, jak se sluší, když žena podává jídlo.
Kontrast mezi tím, co zažívají turisti, a tím, co se dělo nám, nemohl být větší.....
Údolí řeky Omo je světově unikátním místem. Na poměrně malé ploše tu vedle sebe žije velké množství rozmanitých kmenů, které mají různorodé zvyky a mluví často velice odlišnými jazyky. Společné mají to, že se nechtějí nechat násilně měnit a nestojí o vpád našeho moderního světa. Vždy byli a jsou zcela soběstační. V suchém a horkém klimatu si vytvořili systém zemědělství závislý na každoročních záplavách, po kterých zůstává podél řeky úzký pruh naplavené úrodné půdy. Tento tradiční způsob života je v současné době vážně ohrožen výstavbou obří přehrady a hydroelektrárny (Gibe III) na horním toku řeky Omo. Její spuštění může znamenat, že se lidé v údolí Omo stanou závislí na mezinárodní pomoci. A se ztrátou tradičního způsobu obživy ztratí v budoucnu taky svou kulturní svébytnost.
Více o protestech proti stavbě přehrady si můžete přečíst (pouze anglicky) na stránkách Survival International, mezinárodního hnutí bojujícího za práva domorodých národů. www.survivalinternational.org/tribes/omovalley
