Smutná příroda
Že od malička miluju přírodu, jsem o sobě už prozradil v mé „Zpovědi dobrodruha”. Od té doby, co cestuju a fotím domorodé kmeny a přírodu, jsem nasbíral nejen spoustu úžasných zážitků, ale taky jsem bohužel viděl a zažil mnoho věcí, které mě velmi rozesmutnily.
Snažím se na některé z nich upozornit v naději, že když více lidí pochopí, něco by se snad mohlo změnit k lepšímu. Tady je pro začátek několik příběhů z mnoha...
Sumatra, Indonésie
Malá sumatranská vesnička Kersik Tua leží jenom kousek jižně od rovníku, na okraji největšího národního parku Sumatry Kerinci Seblat. Vzhledem k nadmořské výšce okolo 1300 metrů, rána tady často bývají docela chladná. Je teprve 6 ráno a my už jdeme po hlavní cestě vedoucí vesnicí. Většina obchodů právě otvírá a vystavuje venku svoje zboží; většinou to jsou pytle umělých hnojiv a pesticidů.
Odbočujeme na polní cestu směrem k úbočím nejvyšší sumatranské sopky Gunung Kerinci (3805m). Vesničané nás míjejí na motorkách, o chvíli později už je vidíme při práci; stříkají svá zeleninová políčka pořádnou dávkou pesticidů, jsou při tom celí oblečení do pláštěnek a na obličejích mají chemické masky.
Došli jsme k velké ceduli označující oficiální hranici Taman Nacional Kerinci Seblat; národního parku známého, mimo jiné, výjimečnou bohatostí ptačích druhů. Sedmnáct endemických druhů žije jenom tady a nikde jinde na světě.
Jenže všude kolem vidíme jenom samá pole! Než konečně dojdeme k lesu, musíme ještě přejít další zeleninový záhon. Obrovské, částečně spálené kmeny stromů tu smutně leží, a mezi nimi jsou nasázené hlávky zelí. Přitom ještě před dvěma lety tady všude byl primární horský prales, sám jsem to viděl!
Nebude dlouho trvat, než tenkou vrstvu pralesní půdy spláchne déšť a budou vykáceny další kilometry primárního pralesa v národním parku. Jenže počet lidí, které je potřeba nakrmit, pořád roste závratnou rychlostí...! Koho by tedy zajímal nějaký prales?
Co na tom, že je poslední...
Krátce po poledni začíná pršet, což je v těchto končinách obvyklé. Jedy z postříkaných polí se tiše splachují do potoků a řek. Vzácní a chránění ptáci se vesele krmí otráveným hmyzem a jedy se jim kumulují v těle, pokud je nezabijí rovnou. O tom, že všichni dole po proudu tu otrávenou vodu pijí, je asi zbytečné mluvit.
Sloni v Kruger NP, Jihoafrická republika
Afrika. Ještě před pár desítkami let byla krásná, divoká a plná zvěře. Dnes už toho mnoho nezbývá. Třeba v Jihoafrické republice je mimo národní parky přírody velmi málo.
Zajímavá je například problematika slonů v národním parku Kruger, který je největší a nejznámější park jižní Afriky. I přes svou rozlehlost (od severu k jihu má něco kolem 350 kilometrů, průměrnou šířku kolem na 50 kilometrů) má daleko do opravdové divočiny.
Správa parku, mimo jiné, vybudovala stálá napajedla, do kterých se pumpuje voda celoročně. Ty mají udržet zvířata poblíž, pro turisty.
To ale narušilo přirozenou migraci slonů, kteří ještě nedávno sezónně migrovali do přilehlých parků v Zimbabwe a Mozambiku. Protože teď už je voda v Krugeru celoročně, sloni ztratili potřebu migrovat (dnes už ani nemohou, v cestě jim stojí ploty) a zůstávají, pro potěšení turistů. To ovšem způsobilo nárůst a koncentraci populace, a následné zničení vegetace, která teď už nemá čas na regeneraci.
Pak se najednou zjistí, že sloni jsou v Krugeru přemnoženi, a musí se regulovat odstřelem...
Těžba konžských pralesů, Kamerun
Při hledání středoafrické divočiny jsme procestovali celý jižní a jihovýchodní Kamerun a jihozápad Středoafrické republiky. Nejčastější „zvíře” k vidění však bylo moderní nákladní auto, naložené kmeny pralesních velikánů. Stromy jsou často tak velké, že náklaďák uveze jen jeden kmen.
Potkávali jsme jich desítky denně. Na cestách, které ještě nejsou ani na pět let starých mapách... A tak umírá poslední africká divočina. Bylo nám z toho do breku.
Málokdo si asi uvědomí, že ty obrovské pralesní stromy musí, mimo jiné, zaplatit i stovky nových kamiónů (ty se navíc musí často obnovovat, protože cesty jsou prašné a těžkým provozem rozbité), a velmi nákladnou stavbu tisíců kilometrů cest. Potom jsou tu taky milióny hektolitrů nafty potřebné na jejich vlastní dopravu, stromy se vozí i přes 600 kilometrů ze severního Konga do přístavu v Kamerunu, někdy po jednom, jindy po dvou. K tomu přidejme náklady na těžbu samotnou a všechny ty lidi kolem, a ještě na tom musí někde nějaký Číňan (nebo dva) strašně zbohatnout..... A to jsme teprve v kamerunském přístavu. Přitom do Evropy, Ameriky, nebo Japonska je to ještě hodně daleko. Nakonec to ale všechno stejně někdo zaplatí. A africký prales i se svými zvířaty mezitím tiše a smutně nenávratně mizí, platí za lidskou bezohlednost a chamtivost.
V neposlední řadě taky všechny ty nové cesty zpřístupňují až donedávna odlehlé oblasti, což neznamená jen těžbu dřeva samotnou, ale taky s tím spojenou invazi velkého množství lidí, kteří rychle vystřílí vše živé, včetně goril nížinných a pralesních slonů.....
