Kmen Punan - Kalimantan
Do pralesů Bornea jsme se vydali, abychom se pokusili najít nomadické lovce kmene Punan. Byla to naše první výprava tohoto druhu. V podstatě znamenala přechod z mého „normálního” cestování napříč kontinenty na cílené a specializované expedice.
Expedici na Kalimantan (indonéskou část Bornea) jsme podnikli v roce 2006. Výprava vedla daleko proti proudu řeky Kayan. Po několika dnech cesty loděmi a motorovými kánoemi proti proudu jsme dorazili do poslední dayacké vesnice kmene Kenyah. Dayak je kolektivní název různých kmenů původních obyvatel vnitrozemí Bornea (kdysi žili hlavně podél pobřeží, ale odtud byli už dávno vytlačeni do vnitrozemí indonéskými přistěhovalci). Až po tuto vesnici jsme o Punanech slyšeli jen nejasné zprávy a historky.
Tady se na nás usmálo štěstí. Přišel za námi šéf vesnice, Pak Jalung, který se doslechl, že hledáme Punany a řekl nám, že čistě náhodou ví kde jsou, protože před pár dny přišli z pralesa dva kluci vyměnit surový kaučuk za cukr. Nabídnul, že nás k nim klidně dovede, i když nechápe proč někoho zajímají „primitivní a špinaví” lidé z pralesa. Ale že když k nim opravdu chceme, tak proč ne.
Potom začalo domlouvání ceny, na což se v takto odlehlých oblastech nikdy netěším, protože s tím většinou bývají problémy a počáteční ceny jsou často astronomické. Taky bylo třeba probrat jak je to daleko a jak dlouho tam asi půjdeme (my, ne on, sám zkušený lovec z pralesa), kolik potřebujeme jídla na cestu a kde ho vezmeme.
K mému údivu si řekl o nejnižší možnou cenu za sebe a pomocníka/nosiče. Rýže a nudlí (naše typické „expediční” jidlo v Indonésii) měl naštěstí dost, a navíc za velmi rozumnou cenu (jako jediný ve vesnici vlastní motorovou kánoi, a tou si dováží zásoby ze dva dny vzdálené větší vesnice).
Mělo to být docela daleko, pro Punany prý dva dny, pro nás pět. Primárním pralesem a bez prošlapaných stezek. Rýže jsme brali dvacet kilo a spoustu nudlí. Naši průvodci taky vzali lovecké pušky. Se zásobami jídla pro zpáteční cestu měli velmi zajímavý systém, který jsem nikdy předtím, ani potom nezažil. Protože jsme se měli vracet stejnou cestou, nechali naši průvodci na každém místě, kde jsme rozbili tábor, část jídla zavěšenou mimo dosah zvěře. Fungovalo to perfektně.
Cesta sama přinesla zajímavé poznání. Například Jalung, ani jeho pomocník, nikdy nepotkali turistu, a v podstatě ani netušili, že turisté existují. A tak moc nevěděli co od nás čekat, nebo jak se k nám mají chovat. Při „nákupu” jídla jsme jim vysvětlili, že jsme vegetáriáni, tzn. že nejíme žádné maso. To jsme ale nemohli chtít, aby to lovci z vesnice na kraji pralesa pochopili.
Pak jeden večer ulovili ve světle baterky jelena. A tito lidé, kteří v životě neslyšeli o existenci lidí, kteří nejí maso, si rozdělali druhý oheň asi sto metrů daleko, tam jelena zpracovali a upekli. Později pak jedli maso otočení zády k nám, pár metrů od našeho ohně. Sami od sebe usoudili, že když to nechceme jíst, asi to ani nebudeme chtít vidět nebo cítit... Takový respekt! (Jaký kontrast oproti některým českým jídelnám; nedávno jsem se v Ostravě ptal co mají vegetariánského a nabídli mi knedlíky se špekem. Když jsem poukázal na to, že špek není vegetariánský, odpovědí mi bylo, že je ho tam jen trochu, a to mi určitě nemůže vadit...)
Překvapení přinesla i první noc. Zakempovali jsme, a Jalung zmizel v pralese, odkud se začaly ozývat rány. Asi po hodině přinesl náruč speciální kůry, mačetou nám vyčistil vybrané místo pro stan, a z kůry nám udělal „postel”. Prý aby nás nebolely záda. Poděkovali jsme mu, ale vysvětlili, že takovou péči rozhodně nepotřebujeme. Kývnul, že chápe, ale dělal nám kůrovou postel každou noc...
K Punanům jsme dorazili pátý den. Byl to nádherný pocit vynořit se z pralesa na mítince, kde měli svůj tábor. Splnil se můj sen, našli jsme Punany. Avšak i v srdci Bornea se dějí veliké změny. Vláda už dlouho nutí Punany, aby se usadili ve vesnicích. Klan, který jsme navštívili, si až donedávna, jako jeden z posledních, udržel původní lovecko-sběračský způsob života. Nakonec i oni podlehli a založili si polo-permanentní vesnici, ale příležitostně ji opouštějí a tráví dlouhá období v pralese.
Ve vesnicích jsou nuceni k zemědělství (a indonésani jim pak ten jejich prales vesele vykácí), což se ale lovcům-sběračům moc nelíbí a tak jsme je viděli většinou jen celý den letargicky posedávat. Místo tradičních bederních roušek měli špinavá a roztrhaná trička s volebními slogany indonéských politických stran. Navíc jim místní vláda v rámci programu „zcivilizování divochů” nedávno věnovala pár solárních panelů, a tak tam svítily žárovky 24 hodin denně. Jestli ještě existují zcela nomadické klany kmene Punan v rychle se zmenšujícím pralese Bornea nevěděli. Ani oni, ani Pak Jalung.
Co tito lovci ještě velice nedávno byli se však projevilo, když někdo křikem ohlásil divoké prase, někde proti proudu řeky. To chlapi v letu popadli foukačky a pádili bosí řečištěm, vodou a po velkých kluzkých kamenech, jako by to byl pohodlný asfaltový chodník.....
Po návratu z Bornea na Bali jsem od turistů zase často slýchal obvyklé námitky typu: „Ale Punani chtějí pokrok a civilizaci, každý to chce. Nemůžeme je nutit, aby i nadále žili polonazí v pralese.” ..... Od turistů, kteří jezdí na 14ti denní dovolené na Bali, u Punanů nikdy nebyli a dost možná ani nevěděli že existují. Jak to dělají, že vždycky všechno ví? Asi z televize a internetu (bohužel si nedělám srandu).
Já na to říkám, že by je ale taky nikdo neměl nutit, aby místo v pralese žili jako „hadráci” na okraji společnosti, což je to jediné, co jim naše západní (indonéská) civilizace nabízí.
U Punanů, které jsme navštívili, a kteří teprve velice nedávno neochotně museli akceptovat „pokrok”, bylo přímo do očí bijící, jak málo tito lidé získávají, a naopak jak strašně moc ztrácejí. V pralese jsou to nedostižní králové a vše co k životu potřebují si umí opatřit; ve vesnici a městě se z nich stávají ubozí žebráci závislí na vládě a mezinárodní pomoci.
Za zmínku v této souvislosti taky stojí malajští Penan (tak si Punan říkají na malajské části Bornea, v Sarawaku). Ti jsou známí tím, že se již mnoho let ostře staví proti těžbě pralesa, který je jejich domovem a zdrojem obživy. Blokují příjezdové cesty, aby se těžaři s technikou nemohli do lesa dostat, a protestují proti stavbě vodních nádrží, které poškozují celý ekosystém.
Začneme jim konečně naslouchat, místo toho, aby jsme si mysleli, že sami nejlíp víme, co chtějí?
Stará paní
Děti plaše pózují
Vesnička
Plachost
