Kmen Nyangatom
Údolí Omo
Kmen Nyangatom žije na pravém břehu spodního toku řeky Omo.
Jeho území zasahuje až ke keňské a súdánské hranici (a taky do Sudánu).
Jako většina kmenů v této oblasti
jsou - jak sami říkají - obklopení samými
nepřáteli: na jihu jsou to výbojní Turkana, na severu pak Surma
a přes řeku na východě Dassanech.
Nyangatom byli první kmen na Omu, který začal používat automatické zbraně (AK 47), které získávají z nedalekého Sudánu. Zbraně používají k ochraně dobytka před krádežemi ze sousedních kmenů, a s tím spojenými kmenovými válkami. Stáda krav jsou jejich nejcennějším majetkem. Sousední kmeny nemají Nyangatomy rádi (protože se jich většinou bojí), a říkají jim hanlivě Bume, což přeloženo znamená „smradlaví”. Oni sami nám vysvětlili, že Nyangtom znamená „žlutá puška”, anebo prý taky „pojídači slonů”, tak si můžete vybrat... Jejich bojovnou povahu prý dokládá zvyk mužů zdobit se jizvami za každého zabitého nepřítele.
Charakteristickým rysem žen jsou tězké náhrdelníky a dlouhé zdobené sukně z kozích kůží. Náhrdelníky se tradičně dělaly ze suchých semen stromů, ale dnes jednoznačně převládají barevné skleněné korálky získávané z Keni. Ženy se také zdobí ornamentálním jizvením na hrudi, břiše nebo i na obličeji. Muži až do nedávna chodili - stejně jako známější Mursi a Surma - úplně nazí. Za posledních pár let ale většina mužské populace adoptovala novinku - široký pruh látky, který nosí uvázaný zešikma přes rameno nebo třeba omotaný kolem boků. Známé jsou také unikátní hluboké studny, které ve vesnicích ve vnitrozemí, daleko od Oma, musejí hloubit ve vyschlém řečišti v obdobi sucha.
Až do nedávna k nim nevedla vůbec žádná cesta a tak se k nim dalo dostat jenom pěšky. Dlouhá cesta rozpálenou bezvodou krajinou je prakticky nemožná v období sucha, protože si nelze unést dostatek vody. Nicméně, někdy kolem roku 2009 byla dokončená
cesta (polňačka, ale přece).
To brzy přinese veliké změny celému kmeni.
Na nás byli Nyangatom vždy přátelští a pohostinní. Když jsme jednou dopoledne šli asi sedm kilometrů pěšky podívat se do jedné z vesnic, potkali jsme cestou „delegaci” starších kmene mířících na setkání s etiopskými úředníky (bylo před volbami a tak jim vláda slibovala nějaké peníze ve snaze si po zuby ozbrojené domorodce koupit). Potkat uprostřed divočiny 20 chlapů se samopaly je vždycky velmi zajímavý pocit. Zvlášť, když jste na území kmene, který nemá zrovna mírumilovnou pověst. A taky, že ano, hned se na nás sesypali a chudák náš průvodce dostal pořádného „sprda” za to, že nás vede pěšky tak daleko
a v takovém vedru! Marně se bránil, že je to
přesně to, co jsme chtěli.....
Se širokými úsměvy jsme si se všemi řekli „máta” (jejich pozdrav) a pokračovali v cestě.
Údolí řeky Omo je světově unikátním místem. Na poměrně malé ploše tu vedle sebe žije velké množství rozmanitých kmenů, které mají různorodé zvyky a mluví často velice odlišnými jazyky. Společné mají to, že se nechtějí nechat násilně měnit a nestojí o vpád našeho moderního světa. Vždy byli a jsou zcela soběstační. V suchém a horkém klimatu si vytvořili systém zemědělství závislý na každoročních záplavách, po kterých zůstává podél řeky úzký pruh naplavené úrodné půdy. Tento tradiční způsob života je v současné době vážně ohrožen výstavbou obří přehrady a hydroelektrárny (Gibe III) na horním toku řeky Omo. Její spuštění může znamenat, že se lidé v údolí Omo stanou závislí na mezinárodní pomoci. A se ztrátou tradičního způsobu obživy ztratí v budoucnu taky svou kulturní svébytnost.
Více o protestech proti stavbě přehrady si můžete přečíst (pouze anglicky) na stránkách Survival International, mezinárodního hnutí bojujícího za práva domorodých národů. www.survivalinternational.org/tribes/omovalley
