Kmeny Dani a Lani
Papua (Irian Jaya)
Divoké a rozeklané hřebeny pohoří Jayawijaya, které tvoří centrální masív západní Papuy, byly dlouho považovány za neobydlené. Teprve v roce 1938 pilot při náhodném přeletu pod sebou spatřil rozlehlé údolí řeky Baliem poseté políčky a mezi nimi kruhové chýše. O něco později poprvé přistálo letadlo na jezeře Habena a byl navázán první kontakt s lidmi kmene Dani. Ale až v 50. letech minulého století se údolí Baliem začalo otvírat světu a brzy dorazili první misionáři, po roce 1969 následováni Indonésany. To byl začátek jejich konce.
Dani v té době neznali kovy, používali kamenné a kostěné nástroje, na úrodné baliemské půdě pěstovali převážně sladké brambory a chovali prasata. Byli to obávaní válečníci a rituální kanibalové. O tom se na vlastní kůži přesvědčilo několik z prvních misionářů.
Dnes, o nějakých 60 let později, je údolí Baliem, stejně jako celá západní Papua, pod indonéskou nadvládou. Nejúrodnější půda byla zabrána přistěhovalci z Jávy, a taky na ní vyrostlo velké indonéské správní město Wamena. Odpor Papuánců byl násilně potlačen - co mohli zmoct s luky a šípy proti moderní armádě? Většina Dani více méně podlehla tlaku ze strany vlády i misionářů a nechala se „zcivilizovat”. Svou kulturu předvádějí jednou ročně turistům během tzv. Baliem Festivalu. Pouze staří dnes chodí tradičně (ne)odění a rychle jich ubývá. Kdysi hrdí bojovníci nabízejí suvenýry turistům v hotelech a nechávají se fotit za peníze, jejichž hodnotu ani pořádně nechápou.
Za zmínku stojí, že jediným „oděvem” Dani i Lani mužů je horim - něco jako pouzdro ze suchého tykvovitého plodu nasazené na penis. Známější je pod indonéským názvem „koteka”. Dani obvykle nosí koteky úzké, dlouhé a špičaté, zatímco u Lani jsou k vidění koteky široké a kratší, na konci otevřené (můžou sloužit i k úschově tabáku nebo peněz...)
Lani jsou blízcí sousedé Daniů. Jejich území se táhne ze severozápadního cípu údolí Baliem přes několik horských hřebenů směrem na západ. Lani jsou tradičně mírumilovnější a byli více než Dani nebo Yali otevření misionářským snahám. Proto jsme byli příjemně překvapení, když jsme na naší výpravě do jejich území potkali hned několik poměrně mladých mužů nosících se zřejmou hrdostí tradiční širokou koteku. Taky jsme na vlastní kůži zažili přátelskost a pohostinnost Lani. Často nám sami od sebe nabídli jídlo, aniž by za to cokoliv čekali; někdy výborné místní ananasy, jindy drahou kupovanou rýži, jednou pro nás dokonce zabili a usmažili kuře (bohužel jsme jim v tom nestihli zabránit... nejen proto, že jsme vegetariáni...).
Nezapomenutelný zážitek nám nečekaně přinesla cesta přes vysoký hřeben do Ilagy. Šli jsme tehdy sami bez místního průvodce nebo nosičů - ti jsou totiž zvyklí na vysoké výplaty od horolezeckých výprav na Carstenzsovu Pyramidu a požadují nejméně 3x víc než je běžné v údolí Baliem. Druhý den jsme v pralese potkali početnou Lani rodinu jdoucí stejným směrem. Vedli s sebou několik prasat, prý na koupi nevěsty. Šplhání na hřeben po kluzkých kamenech nebo hlubokým blátem bylo velice náročné a naši noví papuánští přátelé nám pomáhali hledat nejschůdnější cestu. Oni sami jsou extrémně silní a zvyklí na horský terén, ale jejich prasátka měla s výstupem dost co dělat.
Večer nás všechny zastihl kousek pod vrcholem. Déšť a nadmořská výška kolem 3000 metrů znamenaly, že noc bude velice studená. My měli stan a spacáky, ale Lani jenom stejná potrhaná trička, ve kterých šli v dešti celý den. Nanosili si hromadu mokrého dřeva pod skalní převis, s neuvěřitelnou zručností z něj rozdělali oheň (nám se to večer předtím nepovedlo ani po třech hodinách foukání) a schoulili se kolem něj těsně k sobě. Pekli si sladké brambory, vesele se smáli a pak začali zpívat. Pozvali nás, abychom strávili noc s nimi u ohně a nás ta nabídka docela lákala - jejich dobrá nálada a bezstarostnost s jakou čelili tvrdým podmínkám drsných papuánských hor nás příjemně povznášela nad naší únavu. A jejich zpěv v záři plamenů pod skalním převisem dodával celé situaci úžasnou magickou atmosféru; nebýt těch roztrhaných triček, mohla se tahle scéna odehrávat před sto, anebo třeba před tisíci lety.....
Znovu jsme si uvědomili, jak jsou naše přecivilizované životy vzdálené téhle původní, opravdové formě lidského bytí.
