O dobré a špatné kultuře
Mysleli jsme si, že žijeme v době, ve které by si všichni lidé měli být rovni, alespoň oficiálně, a měli by mít právo žít si po svém, ať už je to Američan ve velkoměstě nebo příslušník divokého kmene v džungli. Oči nám nedávno otevřely etiopské úřady při naší poslední výpravě ke kmeni Surma (Suri).
Oblast jižního Oma je zajímavá zejména tím, že se zde na malém území sešlo množství kmenů, každý se svou vlastní unikátní kulturou. Mnoho z nich si stále udržuje tradiční pastevecký, polokočovný způsob života a chtěli by v tom pokračovat i nadále. To se však neslučuje s představami vlády o ekonomickém využití oblasti. Ať už se jedná o stavbu obří hydroelektrárny (Gibe III) na horním toku řeky Omo, pronájem půdy, patřící kmenům, pro zahraniční zemědělské projekty, těžbu nerostných surovin nebo třeba novou cestu pro transport ropy z Jižního Súdánu, tradiční pastevci stojí „pokroku” v cestě..
Od naší minulé návštěvy v roce 2010 se viditelně zvýšil nátlak etiopské vlády na Surmy, aby opustili svou kulturu, která je činí do značné míry nezávislé a těžko ovladatelné, a asimilovali se. Na jedné straně úřady staví školy (do kterých nikdo nechodí) a „učí” Surmy intenzivnímu zemědělství (o které nemají zájem). Na druhé straně zakazují pod trestem vězení například dekorativní jizvení, tradiční zápasy s holemi Donga a také talířky ve rtech žen.
Nejde o to, co si my sami myslíme o prořezávání a natahování rtů, nebo zdobení se jizvením pomocí ostré žiletky..... pro Surmy jsou tyto praktiky velice důležitou součástí jejich etnické identity. Bez možnosti utkat se v zápase Donga, například, mladý Surma nemá možnost získat, pro něj velmi důležitou, prestiž v komunitě. A k vážným zraněním při nich obvykle nedochází (dalo by se to přirovnat k boxerským zápasům).
Problém je v tom, že etiopská vláda potlačuje práva etnik na jejich osobitost, a hlavně z jakých důvodů to dělá. Úředníkům vůbec nejde o lepší život pro Surmy nebo jejich ženy, potřebují z nich ale udělat podrobené chudáky, kteří se vzdají svých nároků na půdu za almužnu, kterou jim možná dají. O finanční odškodnění (kdyby je náhodou vláda opravdu chtěla vyplácet, o čemž ale pochybuji) Surmové nestojí, potřebují prostor pro svá stáda, která jsou jejich největším bohatstvím. Peníze by stejně jenom propili, i to je smutná pravda.
„... tohle není člověk!”
Řekl nám policajt...
Ještě horší je, že se Etiopani cítí v právu zakazovat kmenovým lidem jejich zvyky z pozice nadřazené, lepší kultury. „Tohle není lidská bytost”, řekl nám s úsměvem, jako by nic, policista v Kibiši a ukazoval při tom na ženu z kmene Surma s talířkem ve rtu. Jeho výrok nás znechutil, ale nepřekvapil, protože už před tím jsme dostali důkladné poučení o dobré (habešské) a špatné (surmské) kultuře od samotného náčelníka policie v Kibishi!
Surmové nejsou jediní, podobná situace je i u jiných kmenů v Údolí Omo; a taky jinde ve světě. Botswanská vláda prý nemůže ve své zemi trpět „primitivní” Křováky, kteří nechtějí nic jiného, než žít si po svém v Kalahari. Indonéská vláda utlačuje papuánské kmeny kvůli jejich území, dřevu a nerostnému bohatství západní Papuy. Mohl bych jmenovat další a další příklady... Navíc je ve většině zemí tradiční „nahota” kmenů zákonem zakázána!
Všem těmto kmenům přitom „zcivilizování” většinou přináší jenom velice málo oplátkou za ztrátu jejich kulturní identity, svébytnosti a místa k životu.
