Úvodem ke Korowai je třeba říct...
Korowai jsou jedním z nejohroženejších kmenů, které znám. Naléhavě potřebují pomoc. Jejich tradiční kultura, která se vyvíjela tisíce let a umožnila jim přežít v drsném prostředí pralesa, právě teď den ze dne mizí.
Území Korowai je v podstatě obklíčeno misionářskými vesnicemi, jejichž účelem bylo a je zničit tuto unikátní kulturu, a udělat tak z Korowajů vykořeněné chudáky. Misionáři už tam dnes, až na jednu vyjímku nejsou, zato je nahradili „vyškolení” domorodci.
Mimo to jsou největší současnou přímou hrozbou turisté. Nemyslím etnology nebo fotografy, kteří se snaží vzdělaným a citlivým způsobem zachytit a zdokumentovat poslední střípky těchto nádherných kultur. Těch tam jezdí minimum.
V posledních letech se Korowai i Kombai stávají cílem bezohledných a arogantních senzace-chtivých turistů, kteří nemají respekt k ničemu. Je zarážející, že v dnešní době je možné si zaplatit výlet ke Korowai nebo Kombai a vydat se k nim na svou dvoutýdenní dovolenou! A že existují lidé, kteří ke Korowai kdysi nejspíš jezdili sami s pokorou se od nich něco naučit, ale dnes jsou tam schopní vodit turisty. Přitom si musí být dobře vědomi, co tím způsobují. Problém je v tom, že v tomto křehkém společenství i jen několik málo skupin turistů ročně může mít (a má) naprosto zhoubný vliv, nenapravitelně poškodit kulturu a myšlení těchto lidí.
Poslední dobou, vždy když přijde řeč na toto téma, jsem často konfrontován: „Ale vždyť ty k nim přece jezdíš taky, taky je měníš!” Co na to říct lidem, kteří si zvykli bezohledně „konzumovat” úplně všechno, i korowajskou kulturu? Vždyť masový turismus je výplodem konzumu (už nestačí jen všechno mít, už je třeba i všude jet), a jezdit se o dovolených dívat na „primitivní” kmeny je toho vrcholem, móda posledních let.
Je obrovský rozdíl vydat se třeba ke Korowajům (anebo kamkoliv jinam) na základě celoživotního zájmu a studia těchto kultur, anebo si zaplatit zájezd na „turistickou atrakci” - to je špatně. Korowai se svou kulturou nejsou turistickou atrakcí pro zábavu turistů! Také by bylo chybou se domnívat, že dva týdny s cestovkou vyrovnají znalosti nabyté v pralesích za mnoho let, ač si právě tohle většina turistů myslí.
Ti z vás, co tam už byli - kolik jste se toho u nich naučili? Změnilo vás to nějak? Co jste zdokumentovali? A hlavně: proč jste tam vůbec jeli?
Jeden trochu extrémní příklad za všechny: na vlastní oči jsem viděl jak se ve Wameně nakládá belgická rodinka se dvěmi dětmi (tak 12 a 15) do letadla a letěli s americkým průvodcem ke Kombajům. Sami se mi chlubili, jak těm primitivním chudákům vezou 600 kilo rýže a spoustu oblečení..... Totálně a nenávratně poškodili systém a myšlení celého klanu.
Kmeny Korowai a Kombai
Papua (Irian Jaya) - 2009
Korowai a Kombai jsou dva sousedící, ale od nepaměti znepřátelené kmeny. Obývají malé území v rozlehlých nížinných deštných pralesích na jihu Papuy. Žijí v malých rodinných klanech a jsou to lovci - sběrači, zcela závislí na okolním pralese, ve kterém najdou vše, co k životu potřebují.
Překvapivě, tropické pralesy ostrova Nová Guinea jsou velice chudé na savce nebo jakákoliv větší zvířata. Kromě netopýrů a stromových klokanů - jediných opravdu původních savců na tomto druhém největším ostrově světa - zde žije Cassowary (Kasuár přilbový, velký pštrosovitý pták) a divoká prasata, která se na Papuu dostala pravděpodobně teprve poměrně nedávno z lodí mořeplavců. Z pobřeží se pak rozšířila do vnitrozemí, kde se stala velmi důležitou součástí života a kultury lidí v celém vnitrozemí ostrova.
Zdomácnělá prasata chová snad každá rodina a divoká loví v džungli. Nicméně úspěšnost na lovu prasat nebo kasuárů není vysoká a zdomácnělá jsou natolik cenná, že se zabíjejí k jídlu jen při kmenových slavnostech, anebo když se jiné jídlo v pralese těžko shání. To se může stát třeba když přijdou dlouhotrvající přívalové deště a nedá se jít na lov.
A tak základem stravy Korowai a Kombai je ságo - mouka získávaná velmi pracnou metodou ze dřeně ságové palmy. Často ještě i dnes používají kamenné sekery, i když v poslední době začínají převládat moderní mačety, získané od Indonésanů. Mimoto jsou velikou pochoutkou „ságoví červi”, larvy velkého brouka nosatce, živící se tlejícími zbytky ságových palem.
Ještě donedávna byly oba kmeny velmi obávánými bojovníky a tradičně i rituálními kanibaly. Na obranu před útoky ze sousedních klanů si stavěli domy vysoko na stromech, a tak začali být známí jako „stromoví lidé”. Vysoké domy (indonésky rumah tinggi) slouží také k ochraně před malarickými komáry, kteří se většinou drží níže při zemi.
Velmi zajímavý je způsob „oblékání” obou kmenů. Korowai si zatlačí penis dovnitř a konec pak omotají listem anebo použijí nějakou pralesní bobuli. Kombai si naopak oblíbili zobáky zoborožců, občas se u nich dá vidět i koteka, jako nosí lidé v horách, jen kratší - to asi proto, aby nebránila pohybu v husté džungli...
Ke Korowajům jsme přišli pěšky až z Wameny v Údolí Baliem, přes hlavní hřeben pohoří Jayawijaya. V minulých letech jsme se o tento přechod pokusili již dvakrát, neúspěšně. Podařilo se nám to až napotřetí a trvalo nám to přes pět týdnů pochodu džunglí, neuvěřitelně náročným terénem.
Ale i takhle daleko v džungli se vše měni velmi rychle. Korowai dlouho vzdorovali misionářům a i dnes jsou ještě klany, které k sobě nikoho nepustí. Ale jinde už chodí v tričkách, jsou lákání z džungle ven do nově postavených vesnic. Tam pak není co jíst, protože prales v okolí vesnic se rychle vyčerpá, a není schopen větší množství lidí uživit. Domorodci jsou pak závislí na tom, jestli jim misionáři dovezou nějaké jídlo letadly.
Neuvěřitelnou historku nám vyprávěl místní misionář. Jeho otec působil před lety u Kombai. Po nějaké době za ním přišel náčelník a říkal: „Udělali jsme vše, co jsi nám řekl: oblékli jsme se, chodíme do kostela, zrušili jsme naše rituály..... Kdy nám dáš to tvoje kouzlo? Kde jsou ta letadla plná jídla a všechny ty hezké věci, které ani nevíme,
k čemu jsou?”
Jak vysvětlit, že žádné kouzlo není a nebude, když misionář zcela evidentně nic nedělá a všechno, co chce, mu přiletí, lidem, kteří ani netuší, že někde za tou jejich nádhernou džunglí existuje i jiný svět, plný lidí, hluku, smogu a odpadků. Svět, ve kterém se nikdo o nic nedělí.
Lidem, pro které je představa mnohapatrových domů, aut, mobilních telefonů a počítačů stejně abstraktní jako pro nás dovolená na Marsu nebo invaze Marťanů...
Ještě myšlenka na závěr, která mě často napadala u těchto nádherných lidí: Co by se stalo,
kdyby náhle celosvětově došla ropa? Celý západní svět by zcela zkolaboval, zatímco Korowai by si toho vůbec nevšimli.....
Korowai - expedice 2011
Ke Korowajům jsme se, již počtvrté, vrátili v listopadu 2011. Ač jsme původně zvažovali znovu se pokusit přejít přes hory, nakonec jsme se rozhodli to neudělat, protože šance „nedojít” je veliká. Naši papuánští přátelé nám říkali: „Vaším hlavním cílem je dojít ke Korowai? Tak nechoďte přes hory!” To nám po našich předchozích zkušenostech přišlo jako dobrá rada, a tak jsme se vydali na pochod napříč nížinnými pralesy. Jednoduché to ale zdaleka není, v cestě je totiž několik velkých řek, které je třeba přebrodit. Navíc často prší, a řeky se po každém větším dešti rozvodní.
Poté, co jsme došli na okraj území Korowai, vydali jsme se hledat klan, u kterého jsme byli předloni. Překvapivě jsme ho našli úplně jinde než minule; klan se totiž mezitím přemístil. Bylo to neuvěřitelně krásné setkání, po více než dvou letech, stále krásní a hrdí lidé, jedni z posledních udržujících tradici...
Potom jsme se vydali napříč celým územím Korowai a poprvé jsme zašli i do oblasti navštěvované turisty. Té jsme se při minulých expedicích schválně vyhýbali. Teď jsme si ale chtěli udělat představu o celé oblasti. Směrem od Kombai jsme přišli minule. Právě tam jsme potkali onoho již zmíněného holandského misionáře. Tentokrát tam nebyl, odjel s rodinou na dovolenou. Zato prales za řekou, ze kterého jsme před dvěma lety přišli, byl vykácený a taky přímo u Korowai zmizely velké kusy lesa a místo něj byly nasázené banány a platany. Když jsem to viděl, bylo mi velmi smutno. Ptal jsem se našich korowajských nosičů: „Tak to vypadá, že vy, Korowai, už nemáte rádi svůj prales.” Jejich reakce mě šokovala: „Ne, nemáme.” „A co budete jíst?” „Banány”, byla jejich stručná odpověď.
Co se to stalo s těmi hrdými lovci z pralesa, kteří tam žili po tisíce let v naprosté harmonii s přírodou, zcela nezávislí na okolním světě? Za celou tu dobu nevyhubili jediného tvora, nezničili své životní prostředí, svůj prales.
Letos to bylo vůbec poprvé, co jsme viděli, nejen jak u Korowai (poprvé v jejich historii) mizí velké kusy lesa, ale taky spoustu opuštěných „rumah tinggi”, neboli vysokých domů. Všichni prý jsou v misionářských anebo turistických vesnicích. O turistech jsem psal již v úvodu. V oblasti, kam turisté jezdí nejčastěji jsme viděli, jak pro ně Korowajové začali dokonce stavět chodníčky přes bahnité úseky, přístřešky se stoly a židlemi, a taky extrémně vysoké domy - ty dříve sloužily zejména na obranu před nepřáteli v kmenových válkách a dnes už se normálně nestaví.
K tomu všemu staví indonéská vláda města přímo uprostřed pralesa a nedávno dokonce začala stavět cestu směrem ke Korowai. Ta celou oblast otevře a Korowajové i se svým pralesem budou muset jednou provždy zmizet z cesty „pokroku”.....
