Z Prahy na Tasmánii po zemi
Tak, a jak mám teď stlačit do jediné webové stránky více než dva roky plně prožitého života na cestě? Každý den se dělo něco jedinečného a neopakovatelného. Jak rozhodnout, co je důležité a zajímavé, a co naopak není? Ale hlavně: jak to napsat tak, aby i dnešní člověk, který je jistě velmi zaneprázdněný, měl vůbec chuť a náladu si něco takového přečíst? Člověk, který je navíc každodenně zahlcen neuvěřitelným množstvím krátkých a náhodných informací, které k ničemu nepotřebuje. Jak začít? Takhle asi ne, že?
ZAČÁTEK, PŘÍPRAVY
Tato cesta byla odjakživa mým snem. Mnoho let jsem ji plánoval a vymýšlel, svým způsobem to byla moje životní pouť. Dlouho mi však v uskutečnění takové cesty bránily různé okolnosti, jako například nedostatek peněz anebo partnerka, která se na velkou cestu vydat nechtěla. Až teprve v roce 2002 nadešla ta správná chvíle.
Celé se to ale začalo rýsovat mnohem dřív, dokonce aniž bych o tom věděl. Tři roky jsme s mou tehdejší přítelkyní v létě vydělávali peníze pouličním hraním v Německu a v zimě jsme podnikali kratší výlety, vždy jen na pár měsíců (Austrálie, Nový Zéland, Fiji, Mexiko - Yucatán, Guatemala, USA). Byly to však kompromisy, které rozhodně nebyly tím, po čem jsem toužil.
Po poslední sezóně hraní v Německu jsme se rozešli a já jsem odjel pracovat do USA, abych si vydělal na tuto dlouho plánovanou cestu. Začátek nebyl lehký, jednou jsem si dokonce sáhnul až na úplné dno. Pak se na mě ale konečně usmálo štěstí (no, trošku jsem mu pomohl a koupil jsem si inzertní noviny, zvednul telefon a začal obvolávat všechny možné i nemožné inzeráty...)... a našel jsem si zajímavou a dobře placenou práci, která vše vyřešila. Staral jsem se o ochrnutého člověka na invalidním vozíčku, 24 hodin denně ve službě, 7 dní v týdnu, žádné volno. Ale člověk zase nic neutratí, postel a strava byly přirozeně „v ceně”. Vydržel jsem to deset a půl měsíce, a konečně jsem měl dost peněz na celou cestu. Osmnáct tisíc dolarů..... nikdy předtím jsem tolik peněz pohromadě neviděl.
CESTA - ODJEZD
Při důkladných přípravách cesty jsem si dlouho lámal hlavu jak projet Evropou. Logická (a obvyklá) cesta vede přes Rumunsko a Bulharsko. V obou zemích jsem už předtím byl a podruhé se mi přes ně vůbec nechtělo. Po dlouhém přemýšlení mě nakonec napadla mnohem zajímavější trasa přes země bývalé Jugoslávie, Albánii a Řecko.
Měl jsem v plánu vyrazit sám, ale na poslední chvíli se ke mně přidala jedna kamarádka, která se mnou dojela až do Indie. Odjížděli jsme koncem září 2002. Evropou jsme jeli většinou stopem a jen když to z nějakého důvodu nešlo (tma, déšť, špatné nebo nebezpečné místo atd.), tak i autobusem nebo vlakem. Nejdříve vedla naše cesta do Drážďan, kam mě pozvali mí přátelé, které jsem předtím potkal v Indonésii. Potom už to šlo rychle, přes celé Německo, se zastávkou na nádherném Königsee v Bavorsku, kam jsme dříve taky jezdívali hrát. Potom přes Salzburg a relativně snadno napříč celým Rakouskem do Slovinska.
Už v chorvatském vnitrozemí jsme zastavili na Plitvických jezerech. Tam nás naložil Zvonimir, který jel až do Šibeníku na Jadranu. Po cestě zastavil v nějaké drahé restauraci a pozval nás na oběd. A že žádné odmlouvání. Tak jsem aspoň upozornil, že jsem vegetarián. On a má kamarádka dostali snad celé pečené sele (nebo co to bylo - normálně porce, řekl bych, tak pro 8 lidí) a já dva (!) smažené sýry se smaženou rýži. Není nad improvizaci.
Dále pak přes celé krásné Chorvatsko a ne tak krásnou Černou Horu do Albánie. Tam jsme přijeli pro Albánii typickým, starým a čoudícím Mercedesem, poté, co jsme v křoví vyzvedli kontraband! Albánie mě překvapila, taková mini skoro-Asie v Evropě. Taky je prý velmi nebezpečná, my jsme však potkávali jen samé milé lidi. Nejraději vzpomínám na jednu restauraci v Tiraně. Jedlo tam spousta místních, my byli hladoví jako vlci, jenže nikdo nemluvil jinak než albánsky. A protože jsem vegetarián, trochu se domluvit potřebuji. Milý pán, co tam obsluhoval to ale vyřešil parádně. Dovedl mě do kuchyně, a s úsměvem pozvedal všechny pokličky... Výborně jsme se najedli.
Na řecké hranici stopaři asi moc často k vidění nejsou. Všichni nám svorně tvrdili, že nemáme žádnou šanci, protože tady v albánském pohraničí je spousta problémů s kontrabandem a zbraněmi... Asi za půl hodiny nás vzal jednoruký chlápek, Albánec. Anglicky uměl jen dvě slova, my čtyři albánsky, on uměl ještě řecky. My ne. Dlouho jsme nemohli přijít na to, kam vlastně jede, ale na jméno prvního řeckého města kývnul. Pořád ale říkal „atin atin”. Až asi po padesáti kilometrech mi došlo, že atin budou Atény. Po osmi hodinách nás tam v přístavu vyložil. Paráda, lehli jsme si na lavičky a v pohodě se vyspali. Ráno jsem se vzbudil, otevřel oči a koukal jsem na velikou loď, která kotvila přímo přede mnou (spíš „nade” mnou) a z jejích útrob zrovna vycházeli lidé, někteří s batohama. Tak jsem se jich šel zeptat odkud přijeli, říkali že z Kréty. Super, jeli jsme na Krétu.
Následoval Egypt, který jsme projeli celý vlakem, až dolů k přehradě Asuán a zpět. Potom přes Sinaj a lodí přes Rudé moře do Jordánska, s nezbytnou (mou už druhou) třídenní zastávkou v nádherné Petře. Dál zase vesměs stopem napříč Sýrií do Turecka. Tam jsem si musel zajet až do Ankary, abych před další cestou na východ vyřešil problém s fotovýbavou. V Egyptě, při noční jízdě na koních k pyramidám, se mi totiž při divokém cvalu něco „utřepalo” v objektivu. Trvalo to a nakonec jsem stejně musel koupit nový objektiv a ten můj poslat domů na opravu.
Turecko je jednou z mých oblíbených zemí, ale zima nám začala šlapat na paty; v Erzurumu bylo koncem listopadu -10°C! Ale východní Turecko je nádherné, a ta zima tu syrovou krásu snad ještě i umocnila. Poznali jsme skvělé lidi a taky tradiční turecké topení - žhavé uhlíky v kovové nádobě se dají pod stůl, který je přikrytý těžkými ubrusy až po zem. Horší je pak jít do studené postele...
3. prosince 2002 vjíždíme do úplně jiného světa - Iránu. Máme jen pětidenní transitní vízum, a tak je to stylem: ve dne vidět, v noci přejet. Rád vzpomínám, jak jsme se v Širázu u autobusáku ptali jedné dívčiny jak se dostaneme do centra, ona zavolala tátu, který byl poblíž..... a byl z toho výlet na celé odpoledne, kdy nás vozili po pamětihodnostech Širázu. Strašně fajn lidi.
Po čaji a pokecu u ohně nám pákistánští celníci dávají razítko a jsme..... no přece v Pákistánu! Trochu divočina, ale to jsme chtěli, anebo ne? Vzali jsme to přes Baluchistán do Karáči, a to i přesto, že nás všichni důrazně varovali, že nás v Karáčí určitě zabijou. Nezabili, a ani se o to nějak výrazněji nesnažili, ale Karáčí... to se nedá popsat, to je třeba vidět. A já si až do té doby myslel, že Dháka (a celý Bangladéš) nebo Kalkata při mé cestě v roce 1995 byly divočina!
Po měsíci v Pákistánu byl příjezd do Indie příjemnou změnou. Na Silvestra 2002 jsme byli ve Zlatém Chrámu Síkhů v Amrítsaru, dokonce jsme tam potkali dva Čechy. Byli jsme tam jediní čtyři cizinci. Bylo příjemné povídat si s krajany, a tak jsme šli spát až ve čtyři, přestože jsme měli vstávat v šest na vlak.
Jenže od 4:10 nás co 15 minut až do šesti budil starostlivý hlídač, abychom nezaspali.....
V Indii jsem byl už podruhé. Po měsíci se ode mne odpojila kamarádka a dál si jela svou cestou. Po dalším asi měsíci jsem dojel na úplný jih Indie. Původně jsem měl v plánu jet zase na sever a pokračovat dál do Nepálu a Tibetu, jenže mě začalo lákat podívat se na Srí Lanku. Tak jsem si řekl „Proč ne?” a jel jsem. Strávil jsem na tomto krásném ostrově měsíc běháním po památkách a focením slonů na východním pobřeží.
Přerušení
(Tady jsem musel cestu po šesti měsících přerušit, protože mi Austrálie dala vízum, které platilo pro příjezd do země do pouhých šesti měsíců, místo obvyklého roku. Pěkná čára přes rozpočet. Vysvětlení, proč se tak stalo, mi odmítli dát a vztekat se na australské ambasádě ve Vídni nikomu moc nepomůže. Mohl jsem si tedy vybrat: letět do Austrálie, anebo nechat těžce nabyté vízum propadnout. Vybral jsem si pozemní cestu přerušit a odletěl do Austrálie.
Po třech měsících v Austrálii jsem se vrátil na Srí Lanku; jen proto, abych zjistil, že Indie mezitím změnila pravidla pro Českou republiku a nedá mi vízum. Čechům teď nově vydávají víza jen v Praze!
Hádal jsem se s nimi téměř dva týdny, ale i přes podporu českého Ministerstva zahraničních věcí, honorárního konzula v Colombu a české ambasády v Bangkoku jsem neuspěl. Takže jsem měl opět na výběr: letět do Bangkoku, pak by to ovšem nebyl pozemní přejezd a navíc bych se už stejně nedostal znovu do Austrálie, anebo..... Vymyslel jsem nový plán: poletím do Anglie, přes léto budu pracovat a vydělám si zpátky to, co mě budou stát letenky. Potom se vrátím zpátky na Srí Lanku s čerstvými indickými a taky novými australskými vízy. Po návratu pak můžu pokračovat tam, kde jsem před 8 měsíci skončil.....)
POKRAČOVÁNÍ CESTY
V listopadu 2003 jsem se tedy vrátil z Anglie zpět na Srí Lanku. Celé to nucené přerušení mělo i své výhody: vyhnul jsem se monzunu (který byl v plném proudu, když jsem v červenci ze Srí Lanky odlétal do Británie) a měl jsem na všechno dost času, nemusel jsem nikam spěchat. Taky jsem mohl posunout příjezd do Nepálu až na jaro, kdy v horách kvetou rhododendrony a orchideje.
Pokračováním byly tři krásné měsíce v Indii se všemi obvyklými strastmi a slastmi této nádherné země plné úžasných lidí a kultur. O vánocích jsem na jihu Indie potkal Martinku, která se přidala ke mně a dál jsme už jezdili všude spolu; až do naší poslední společné expedice na Papuu v říjnu 2012. Bylo to velmi zajímavé setkání: ona byla na svém prvním, tříměsíčním výletě (chtěla se učit jógu) a vůbec nebyla připravena ani vybavena na dlouhou cestu přes Himaláje a Tibet až do Austrálie. Přesto chtěla jet. Naštěstí všechno, co s ní bylo špatně..... se dalo koupit! Vzácná shoda.
Vzali jsme to přes úžasné chrámy Ellory a Hampi, fotili tygry v Kanha NP, asijské lvy v Sasan Gir NP v Gujaratu, dojeli až do Assámu, kde v NP Kazíranga žijí vzácní nosorožci indičtí, zastavili se v Sikkimu, abychom se poklonili Kangčhendzönze (8585 m. n. m.), bohyni pěti pokladnic věčného sněhu...
V Nepálu jsme Martince nakoupili nezbytné vybavení do hor: sandály (vždyť ona měla jen žabky!), boty, batoh, spacák, bundu atd... a vydali se na dva dlouhé treky do Himálaje. Nejdříve jsme za 23 dní obešli Annapurnu, i se zacházkou k jezeru Tilicho (kde jsem, stejně jako v roce 1995, viděl stopy sněžného levharta!) a s vyběhnutím do ABC - Annapurna Base Camp, neboli základního tábora Annapurny. Potom jsme se přemístili přes Káthmandú do vesnice Jiri, odkud se vychází na klasický pochod k Everestu. V roce 2004 tudy kvůli obavám z maoistických nepokojů nikdo nechodil, všichni létali do Lukly, den pochodu pod Namče Bazarem. Byl to nádherný trek a neuvěřitelně nám přálo počasí. Jako zázrakem jsme měli celé (!) dva dny pod Everestem slunečno: na vyhlídce Kala Patar i v základním táboře. Dokonce jsme měli i vzácnou čest vidět západ slunce, při němž se Mt. Everest, jako poslední vrchol, zabarví nádherně do červena.
Počasí nám ještě vydrželo krásné, když jsme přecházeli přes vysoký průsmyk Cho La do údolí Gokyo, a taky další den na vyhlídce Gokyo Ri a při celodenním výletu pod osmitisícovku Cho Oyu. Když jsme se z pod Cho Oyu pozdě odpoledne vraceli, začalo pršet, a pršelo už pořád - přišel monzun. Celý týden v dešti cestou dolů do Jiri jsme se museli smát a já si pořád říkal: co by se stalo, kdyby monzun přišel o čtyři dny dříve, anebo my prostě vyšli o čtyři dny později?! Neviděli bychom z celé té krásy vůbec, ale vůbec nic! Byl to prostě zázrak! Že by to bylo tím, že jsme se už v Indii dohodli na tom, že Martinka bude zodpovědná za počasí a já za ten zbytek.....?
Do Tibetu jsme se museli vydat poloorganizovaně, protože nijak jinak se nedala dostat čínská víza s povolenkou pro Tibet. Legrační bylo, že vízum bylo jen na papíře, marně byste hledali Čínu v našich pasech. Cena zahrnovala dopravu z Káthmandú do Lhasy ve 4x4 Toyotě Landcruiser a čtyři noci ubytování po cestě. Jinak jsme byli volní a mohli si zastavit kdekoliv jsme chtěli. Vše bylo příjemné a dobře zorganizované. Celé to stálo jen 125 USD na osobu, těžko bychom to zvládli stopem levněji při těch obrovských vzdálenostech.
Opravdová sranda začala až ve Lhase, když jsme začali zjišťovat, jak se dostat přes zcela zavřený východní Tibet po Sichuan a Yunnan Highways do Číny - podle knižních průvodců prý „nejdivočejších a nejnebezpečnějších cestách světa”. Hmm, asi nebyli v Kongu. Ale divoké a neuvěřitelně krásné to rozhodně bylo. Ve Lhase však všichni svorně tvrdili, že to projet nejde, ledaže bychom se stali Číňany, anebo získali asi šest různých, zcela nezískatelných propustek.
Nakonec to šlo i bez propustek a stopem, ale lehké to rozhodně nebylo. Po dnech tápání a nevědění jak na to, se nám ve Lhase stal další zázrak. Potkali jsme Švýcara, který přes zakázaný východní Tibet právě přijel z Kunmingu na kole. Ilegálně. Díky němu jsme měli podrobný popis cesty a informace, na kterých kilometrech jsou čínské kontroly, a výborné rady jak je ve tři ráno potichu procházet. Bez něj a jeho skvělých rad bychom asi neměli šanci. Díky. Naše čínská víza byla naprosto neprodlužitelná, a tak jsme čínským Yunanem jen prosvištěli. Taky koho by po skoro třech týdnech v Tibetu bavila a zajímala Čína? Naopak, bylo těžké nemít k Číně averzi.
Následoval příjemný Laos se svými chrámy a tehdy ještě i džunglí. Výborné bagety na každém kroku a všude pohoda a relax. Totální. Občas jsme museli dokonce počkat, až bude v televizi reklama, než nás byl někdo vůbec ochotný zapsat do hotelu. Do Kambodži jsme dojeli po Mekongu lodí. V přístavu se na nás seběhli různí naháněči, normálně nás to štve, ale tady jsme měli po Laosu radost, že si nás konečně někdo všímá. V Kambodži se nám líbilo, Phnom Phen je plný života a Angkor..... ten je nádherný. Běhali jsme (a jezdili na kolech) po ruinách chrámů plné tři dny od rána do večera.
Dále jsme pak pokračovali přes východní Thajsko a Bangkok dolů na Malajský poloostrov, navštívili několik krásných ostrůvků a projeli Malajsií. V Kuala Lumpur jsme vyřídili dvouměsíční indonéská víza a z Penangu přejeli rychlou lodí do Medanu na Sumatře. Indonésií jsme projeli přes celý jižní řetězec ostrovů. Po přejetí celé Sumatry ze severu na jih, následovala Jáva a Bali, potom celá Nusa Tenggara: Lombok, Sumbawa, Flores a Timor. Cestou na Flores jsme zastavili na Komodu a Rince a vydali se za známými komodskými varany. Taky mám v živé paměti plavbu lodí z ostrova Flores do Kupangu na Timoru. Kromě té krásné romantiky otevřeného moře v odlehlých končinách jsme viděli delfíny, létající ryby a taky obrovské hejno lovících tuňáků. Nezapomenutelné.
Z Kupangu jsem musel pokračovat do Austrálie sám, protože Martince zamítli víza (a tak se rozhodla jet pracovat na ty tři měsíce do Anglie). Taky jsem musel ten kousek do Darwinu přeletět (jediný nezbytný let na celé cestě), jinak by mě do Austrálie nevpustili.
I tak to byl problém: drželi mě na letišti přes čtyři hodiny a byl jsem podroben křížovému výslechu, vyskládali mi všechny věci, prolistovali deníček, prohledali peněženku... Nakonec mi, ve 4 ráno, došla trpělivost poté, co na mě nastoupil další chlápek (babě, co mě vyslýchala předtím, asi právě skončila šichta). Hned jsem mu řekl, že už o Austrálii nestojím, a ať mě klidně vyhostí, že si i letenku rád zaplatím sám. On mi ale oznámil, že se rozhodli mě pustit. Ani jsem nevěděl, jestli mám mít radost, nebo ne. No rozhodně jsem jim neděkoval.
Přitom celý problém byl v tom, že se jim zdálo, že nejsem „genuine traveller”, neboli opravdový cestovatel. A taky si mysleli, že 2400 USD je málo na tři měsíce.....
(Normálně mi to stačí skoro na rok!)
Z Darwinu jsem už potřetí stopoval tu dlouhou štreku do Queenslandu (asi 2800 kilometrů), do města Cairns. Projel jsem si mým oblíbeným severním Queenslandem až po Cooktown. Uvažoval jsem pokusit se o Cape York, ale stop se moc nedařil (no, spíš jsem v Cooktown hledal po kempech, jestli se na Cape York nechystá někdo, kdo by mě vzal), a tak jsem od tohoto záměru upustil.
Byl čas vydat se na jih. Neuvěřitelně, za necelý týden jsem odstopoval těch asi 3500km až do Melbourne, se zastávkou u kamaráda v Sydney (čtyři dny z Cairns do Sydney a pak za jeden den těch 1000 kilometrů do Melbourne).
TASMÁNIE - ZAVRŠENÍ
Na Tasmánii jezdí z Melbourne lodě, ale jen v noci, takže stejně není nic vidět. Navíc letadlo stálo jen polovinu, a tak jsem radši popoletěl. Objel jsem celou Tasmánii, prošel známý Overland Track v Cradle Mountain - Lake St Clair NP, viděl tasmánského čerta, ježury, vombaty a klokany. Ukázalo se, že Tasmánci jsou neuvěřitelně příjemní lidé, na divoko venku jsem snad (kromě treku) spal jen asi dvakrát, jinak mě vždy někdo pozval k sobě domů. V tomto Tasmánci vedou i před Australany a Novozélanďany, anebo kýmkoliv jiným.....
Po všech těch nádherných místech a úžasných lidech následovalo drama na rozloučenou při odletu ze Sydney. Imigrační úředníci museli mít z Darwinu hlášení a příkaz zjistit, co jsem v Austráli tak ilegálního dělal (přece nikdo normální nemůže být v Austrálii už po třetí a pořád jezdit za přírodními krásami). Jen jsem jim předložil pas, hned: „Půjdete se mnou!” Donesli mi můj už vysypaný a zcela rozhrabaný batoh.
To mě pěkně vytočilo. A tehdy jsem si řekl (a jim taky), že už nikdy do Austrálie nepojedu. Zatím jsem to neporušil a ani to nemám v plánu.
Z Austrálie jsem se vrátil do Kuala Lumpur, kam za mnou zase přiletěla Martinka z Anglie, a vydali jsme se spolu do Barmy (Myanmaru). Po cestě z Indie na východ jsme Barmu vynechali, protože je stejně přístupná jen letecky. Je to velmi zajímavá země s extrémně příjemnými lidmi. Strávili jsme tam měsíc a projeli všechny důležité památky (jako třeba Bagan) v centrální části země, kam mají turisté přístup; velké části Barmy byly a stále jsou zavřené - celý sever, pohraničí s Thajskem a taky většina jihu.
Celá cesta nakonec trvala téměř dva a půl roku, od 27. září 2002 do 7. března 2005 (včetně osmiměsíčního „přerušení”) a stála celkem něco kolem 12.000 USD.
V tom nejsou započítány letenky ze Srí Lanky do Anglie a zpět, na které (a něco navíc) jsem si tam vydělal.
Volné pokračování
Tato cesta pak měla v letech 2006 a 2007 (po dalším pracovním pobytu v Anglii, tentokrát devítiměsíčním) volné pokračování. Z Indonésie, kde jsme se tentokrát zaměřili na Borneo, Papuu a Sulawesi, jsme se vydali přes Nový Zéland na Tahiti a se zastávkou na Velikonočním ostrově do Chile.
Z Chile jsme pak projeli přes náhorní planinu Altiplano do Bolívie a dál do Perú. Tam se nám zalíbilo, a tak jsme se rozhodli, po dlouhém uvažování na brazilské hranici, nevydat se na dlouhý a uspěchaný přejezd přes Brazílii, Venezuelu a Kolumbii. Raději jsme strávili tři měsíce v Perú, velkou část tohoto času v Amazonii.
Návratem z Jižní Ameriky přes Madrid do Berlína a stopem do ČR se tak pro nás dovršila cesta kolem světa.
