Expedice západní Papua
(Irian Jaya)
Odjakživa jsem byl fascinován přírodními národy, zejména lidmi žijícími v pralesích Irian Jaya - západní části ostrova Nová Guinea, která je dnes indonéskou provincií Papua.
Poprvé jsme se tam vypravili v roce 2006. Samozřejmě jsme začali v Údolí Baliem mezi Dani. Našli jsme bohužel už jenom malé zbytky jejich kultury, ale ještě dost na to, abychom si udělali alespoň nějakou představu o jejich původním životě.
Potom jsme zamířili k horskému kmeni Yali. Čekal jsem, že to nebude žádná nedělní procházka, ale realita předčila očekávání – nejen že jsou hřebeny pohoří Jayawijaya neuvěřitelně strmé, ale navíc prší skoro každý den, a tak jsme se prakticky celou dobu brodili hlubokým blátem, balancovali na kluzkých kládách nebo šplhali po mokrých kluzkých skálách. Asi nikde jinde jsme nepotkali tak silné a odolné lidi jako v papuánských horách.
Je třeba si s sebou nést jídlo na celou dobu, protože nelze spoléhat na to, že lidé v horách budou mít dost sladkých brambor a zeleniny, aby nám mohli nějaké prodat. To znamená, že je nutné najmout nosiče, kteří navíc (většinou) i znají správnou cestu. Pokud se s nimi domluvíme..... Oni totiž většinou mluví indonésky stejně špatně jako my, a když se to zkombinuje, tak to někdy dopadá docela zajímavě. Nemluvě o tom, že jejich pojetí času a vzdálenosti se od našeho diametrálně liší. Trvalo nám docela dlouho, než jsme na to přišli, ale dnes už víme, že když místní řeknou, že do další vesnice dojdeme za dva dny a cesta je snadná, tak to může trvat klidně třeba celý týden a dorazíme úplně vyčerpaní.
Tady je trošku víc o tom, jak Yali vnímají čas a vzdálenost:
Pokud Yali řekne, že je to blízko, znamená to, že musíte vyjít před svítáním a jít velmi rychle, bez zastávek, přes hory a doly po neuvěřitelně náročné stezce. A pokud jde všechno dobře, dorazíte se soumrakem. Ale to jenom, pokud jste bosí Yali. Jestli ale, jako my Yali nejste, může vám cesta trvat cokoliv od dvou dnů, až po týden.
Když Yali řekne, že je to dvě noci, pak počítejte s týdnem nebo dvěma tvrdého pochodu.
Pokud je to dál, než dvě noci, tak Yali jenom řeknou: „Je to příliš daleko” (což znamená, že tam nikdy nebyli a v podstatě vůbec netuší, kde to je).
Jednání s místními nosiči také komplikuje to, že lidé z jednoho horského údolí často nemůžou vstoupit na území sousedů z vedlejšího údolí. Navíc nemají Papuánci stejnou představu jako my o tom, že dohody se mají plnit, a často, co se večer domluvilo, bylo ráno úplně jinak..... Ale přes veškeré počáteční problémy, které jsme s našimi nosiči měli, musím říct, že když šlo na treku do tuhého (třeba brodění divoké řeky) byli ochotní bez zaváhání i riskovat život, aby nám pomohli.
Nejvíce nás ale na Papui zajímaly nížinné kmeny Korowai a Kombai známí jako „stromoví lidé”, protože si stavějí domy vysoko na stromech.
Úplně poprvé jsme k nim letěli malým misionářským letadélkem s plováky, poté, co se nám nepodařilo přejít hory. Přistálo s námi na řece Dairam, aby vyložilo nás a naše skromné zásoby a vybavení dřív, než pokračovalo ve své cestě. Byl to zvláštní a euforický pocit stát tam na břehu řeky obklopeni džunglí a Korowaji, a dívat se, jak naše spojení s civilizací mizí v dálce. O pár dní později ale bohužel naše první výprava k „divokým” Korowajům skončila naším okradením, protože jak jsme později zjistili, ocitli jsme se v oblasti navštěvované turisty a z domorodců v tomto klanu se stali profíci v kradení - bylo to provedeno tak, že nepozorný turista by si toho mohl všimnout klidně až po návratu, anebo vůbec. Tady jsme se tedy o kultuře nic naučit nemohli. Vrátili jsme se tedy na polní letišťátko a naštěstí se pro nás za pár dní zase našlo místo v jiném misionářském letadélku. Měli jsme se toho evidentně ještě hodně co učit.
Na Papuu jsme se vrátili v roce 2009, zkušenější a lépe připraveni (alespoň jsme v to doufali...). Po krátké výpravě k Lani na západ z údolí Baliem, jsme zamířili opět ke Korowai a Kombai.Tentokrát se nám pokus dojít k nim pěšky až z Wameny podařil. Nejprve jsme museli zdolat hřebeny pohoří Jayawijaya. Navíc jsme se vydali delší a mnohem náročnější trasou, abychom se cestou ještě naučili něco víc o horských kmenech Yali a Kimyal. Na lidi kmene Kimyal nevzpomínáme vůbec v dobrém. Kimyal, které jsme na naší cestě potkali, byli všichni již obráceni na křesťanskou víru, a jejich nepřátelskost a zlá povaha se snad projevuje o to víc, i když asi v jiných podobách, než dříve. Měli jsme s nimi jenom samé problémy, nikdo z nich s námi nechtěl jít jako nosič, dokonce nám ani nechtěli ukázat správnou cestu nebo dát jakékoliv informace.
Po téměř pěti týdnech jsme nakonec sešli z jižních svahů Jayawijaya do nížin a zdolali velkou, právě se rozvodňující řeku na cestě ke Korowai, kam jsme to teď měli už jenom pár dní (podle papuánských měřítek...) pralesem. Strávili jsme s Korowai a Kombai úžasné dva týdny. Dokonce jsme se dostali až na hranici oblasti, která je lidem odjinud stále ještě nepřístupná. Dál s námi nechtěl nikdo z místních jít. Lidé ze sousedního klanu totiž mezi sebe zatím ještě nikoho nepustili, ani misionáře, který v oblasti působí.
Dlouhý přechod z údolí Baliem do nížin jsme podnikli s naším kamarádem a průvodcem Yesayou, bez jehož pomoci bychom tuhle náročnou cestu nikdy nezvládli. Je to člověk, který si v neúprosných papuánských horách dokáže poradit s každou situací a nejednou pro nás riskoval život na kluzkých příkrých skalách vysoko v horách anebo při zdolávání divokých řek. To stejné platí i o jeho synovi Yeliusovi, který s námi šel nejen celou cestu přes hory, ale také neváhal vydat se s námi sám na svou úplně první výpravu ke Korowai a Kombai. Byl naprosto skvělý. A taky výborný kamarád. Moc jim oběma děkujeme a těším se, že někdy zase podnikneme další společnou výpravu.
Kempování v divočině, expedice Yali 2009
