Kmen Himba - Namibie
Na návštěvu u Himbů vzpomínáme obzvláště rádi, jako snad asi každý, kdo je měl možnost poznat. Jsou pověstní tím, že jsou velmi přátelští, ale taky svou neochotou nechat se zmodernizovat.
Himba je kmen „červených lidí” žijící na severu Namibie. Ženy se totiž dvakrát denně celé natírají červenou hlinkou smíchanou s máslem. Kromě toho nosí sukně z kozích kůží a dlouhé, červené spletence ve vlasech, zakončené bambulkami.
Na první pohled to vypadá, že Himba je kmen žen; téměř všechny jsou zcela tradiční, hrdé a krásné. Oproti tomu chlapi jsou většinou normálně oblečení a navíc je ve vesnicích moc nepotkáte, protože jsou často daleko na pastvinách, anebo (bohužel) v hospodě. Začínají dost propadat alkoholu (stejně jako třeba Surmové v Údolí Omo), který se tam teď ve větší míře dostává po nově opravené cestě. Himbky z takového „pokroku” nejsou moc nadšené...
Vesnice Himbů ležící blízko cesty z Opuva do Epupa Falls jsou turisty navštěvované dost často. My jsme se ale vydali pěšky mimo hlavní trasy, abychom zjistili, jací ti Himbové doopravdy jsou. Našli jsme vynikajícího průvodce, mladého Himbu, který byl poslán do školy a také se naučil anglicky. Poradil nám, že vhodnější, než dávat Himbům peníze (které by muži beztak propili), je donést nějaké jídlo jako dárek.
Šli jsme do vesničky vzdálené asi 10 km. Její obyvatele náš příchod velmi překvapil a potěšil. Když zjistili, že bychom u nich rádi i přespali, tak byli úplně v šoku. Hned nám začali hledat to nejlepší místo pro náš stan.
Potom jsme se posadili k hloučku žen, které odpočívaly a klábosily v odpoledním vedru. Hned se s námi daly nenuceně do řeči (samozřejmě přes našeho tlumočníka) a následoval asi jeden z nejzajímavějších rozhovorů, jaký jsme kdy u přírodních lidí zažili.
Rozhovor vypadal nějak takhle:
ona: „Jsme moc rádi, že jste přišli.”
my: „To my taky; už jste tu někdy měli nějakého turistu?”
ona: „Ne, nikdy, jste první. Oni jdou jenom tam, kam se dá
dojet autem. A sem je to kus pěšky a tak nikdy nepřijdou.”
my: „A byli byste rádi kdyby nějací další přisli?”
ona: „Rozhodně, taky jsme zvědaví. Ale taky máme rádi náš klid.”
Chvilka ticha...
ona: „Máte tam u vás taky krávy a kozy?”
my: „Máme.”
ona: „A mohla bych tam u vás chodit takhle oblečená?”
my: (chvíle horečného přemýšlení, co na to říct.....?)
„Nemohla, je tam na to moc zima.”
ona: „Hmm, škoda. Tak to tam nepojedu.
Ale myslíte, že je rozumné poslat děcka do města do školy,
aby když prijde velké sucho a je málo jídla, tak nás mohly podpořit?
Jako tady váš průvodce, aby pak taky mohly mít práci...”
my: (Nemyslíme, ale na tom nezáleží. Přemýšlí správně. Ale jak na to odpovědět?)
„Dobrý nápad, doba si to asi žádá, ale vaše kultura je taky velmi důležitá...”
ona: „Tak jsem to nemyslela, my se měnit nechceme, ani nebudeme. Já myslela
jen jedno dítě za vesnici.”
my: (tak teď mě dostala úplně, těžko hledám slova) „To určitě, budete pak lépe
připraveni na nevyhnutelné změny.....”
my: „Jak se díváte na změny, které se už dějí, například nová cesta, turisti
a kempy pro ně, hospody, vaši chlapi v nich.....?”
ona: „Tak to se nám nelíbí vůbec, je to velký problém.
Ale co naděláme, popereme se s tím.”
Následovala chvíle ticha, všichni jsme měli o čem přemýšlet. Potom se omluvila, že je třeba se začít chystat na příchod noci, napojit krávy..... Po večeři nám mladé dívky nabídly, že nám zatančí. Bylo to krásné.
Za celou návštěvu po nás nikdo nic nechtěl, dokonce ani platit za focení. Byli upřímně potěšení, že jsme přišli a máme o ně zájem. Donesli jsme jim však na radu našeho průvodce jako dárek asi 15 kilo jídla. To je opravdu překvapilo, nic od nás neočekávali, ale přece po nás nemohli chtít, aby jsme to zase nesli těch 10 kilometrů zpátky...!
Kdyby jen všichni lidé na světě byli jako Himbové.....
