Kmen Mentawai - ostrov Siberut
Výlet na ostrov Siberut (Západní Sumatra, Indonésie), kde lidé Mentawai žijí jsem dlouho odkládal. Poprvé jsem zvažoval se za Mentawai vydat v roce 2002, když jsem tehdy byl na Sumatře. V Bukittingi jsem se několikrát bavil s tehdy asi nejlepším průvodcem - Edym. Jenže když jsem zjistil, co tam už asi deset let jezdí za lidi a kolik jich je, úplně mě přešla chuť. Bylo mi těch lovců v pralesích Siberutu líto.
O deset let později nám zbylo v Indonésii po expedici na Papuu trochu času, zvědavost začala vítězit, a tak jsem si říkal, že by bylo zajímavé zjistit, jak to s kulturou Mentawai vypadá. Zajímalo mě, jestli po dvaceti letech vystavení masovému turismu mohlo něco zbýt.
Protože je Siberut už tak dlouho populárním místem, kam se turisté jezdí v hojných počtech dívat na „primitivní lidi”, rozhodně jsem toho nechtěl být součástí. Proto jsem hledal jinou cestu, než tu obvyklou. Potřeboval jsem najít tlumočníka a znalce kultury Mentawai.
Nakonec se mi podařilo najít průvodce (kterého mi doporučil jeden známý fotograf) a vydali jsme se na Siberut. To se ale ukázalo jako chyba. Doba se od návštěvy onoho fotografa značně změnila.
Měli jsme v plánu jít daleko, kam se běžný turista nedostane, abychom měli šanci se něco dozvědět o životě v pralese Siberutu. Slíbili nám plavbu motorovou kánoí hluboko do vnitrozemí, a pak ještě pět hodin pochodu, pryč od řeky.
To mi na malý ostrov přišlo jako adekvátní.
První den jsme dojeli do velké vesnice s mešitou, jen asi tři hodiny od Muara Siberut (hlavní město ostrova). Z ní jsme se vydali pěkným lesem přes kopec k prvnímu klanu. Došli jsme tam asi za dvě hodiny, což se mi moc nezdálo. Poukázal jsem na původní dohodu, že půjdeme pět hodin. Odpovědí mi bylo, že jsme na místě a že normální turisté to chodí za pět hodin.....
Zůstali jsme dva dny. Vše, co z kultury zbylo, bylo posledních pár šamanů. Jinam a dál nás nikdo nechtěl vzít, navíc všichni svorně tvrdili, že je to všude stejné a že nic jiného nenajdeme. Vzdát jsem se ale nechtěl. Když jsem se však snažil najít řešení, a dojít dál, mimo turistické trasy, asi jsem naštval našeho průvodce. Přišel za mnou s otázkou: „Řekni mi, co chceš, co přesně hledáš? Jak má ten „tvůj” šaman vypadat?! Tady máš tři šamany, to zatím všem turistům stačilo!” Znovu (po kolikáté už?) jsem mu vysvětlil, že hledám klany, které si drží svou kulturu, a ne pár šamanů, kteří se mi navíc snaží za peníze vnutit obvyklé turistické „aktivity”, a večer celá rodina pouští indonéskou pop hudbu z mobilu.....
Až se uklidnil, tak si nakonec vzpoměl, že ví o rodině jednoho starého šamana, kus po proudu řeky. Vydali jsme se tedy tam. Uvítal nás krásný, starý šaman i se ženou. Zbytek rodiny byl už ale taky „poindonéštělý”, místo do bederních roušek byli oblečení ve špinavých hadrech a dělali kravál s mobily. Zato tam ale nebylo ani stopy po komercializaci způsobené turisty a nikdo po nás nic nechtěl.....
Celkově bylo těch pár dní s Mentawai velmi zajímavých a dozvěděli jsme se toho hodně o jejich kultuře. O té, co byla dříve, ale taky o té nové, současné. Jsou to velice příjemní lidé, s hlubokým smyslem pro spravedlnost a přátelství. Taky mám například vyprávěli, že se je Indonésie snaží přimět k prodeji jejich lesů na těžbu dřeva, ale oni jsou ostře proti. Uvědomují si důležitost zachování svého životního prostředí pro příští generace. To mě velmi potěšilo.
Průvodce sice nedodržel sliby a vzal nás jen na obvyklé místo, kam vozí všechny turisty, ale aspoň se o nás pěkně staral. Sice jsme nenašli to, co jsme hledali, ale to nevadí, alespoň mám zase o důvod víc se vrátit.
